ECLI:CZ:US:2011:2.US.3521.10.1
sp. zn. II. ÚS 3521/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem Tyršova 6, 547 01 Náchod, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, č. j. 22 Cdo 4245/2008-95, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2008, č. j. 20 Co 172/2008-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě domáhal proti bývalé manželce žalované PharmDr. J. T. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 650.000 Kč. Ještě za trvání manželství dne 12. června 1995 uzavřela žalovaná ve formě notářského zápisu kupní smlouvu podle níž do svého výlučného vlastnictví koupila objekt bydlení s pozemky. Podle obsahu kupní smlouvy byla při jejím podpisu vyplacena polovina kupní ceny ve výši 1.300.000 Kč. Součástí tohoto zápisu byla dohoda manželů o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví (dále jen "BSM") o kupované nemovitosti. Dohoda o zúžení společného majetku se netýkala první splátky kupní ceny, která byla placena z prostředků patřících do BSM. Dne 13. června 1995 bylo rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, který nabyl právní moci dne 27. června 1995, zrušeno BSM stěžovatele a žalované. BSM nebylo mezi manželi vypořádáno, a proto byla uplynutím tří let naplněna zákonná domněnka vypořádání. Následně došlo k rozvodu manželství stěžovatele a žalované s tím, že rozvodový rozsudek nabyl právní moci dne 8. ledna 2007.
3. Stěžovatel z uvedeného sledu událostí dovozoval, že částka 1.300.000 Kč, vyplacená při podpisu kupní smlouvy, byla předmětem BSM, na kterou se zúžení BSM nevztahovalo. Podle jeho názoru se žalovaná stala vlastníkem kupovaných nemovitostí teprve dnem, kdy katastrální úřad rozhodl o vkladu vlastnického práva, a to bez ohledu na to, že toto rozhodnutí má zpětné účinky ke dni předložení kupní smlouvy ke vkladu do katastru nemovitostí. Z toho činil závěr, že nešlo o investici ze společného majetku do odděleného majetku žalované, ale o ostatní majetkové právo ve smyslu ustanovení §149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."), a tudíž k této pohledávce vzniklo podílové spoluvlastnictví.
4. Obecné soudy tyto stěžovatelovy závěry neakceptovaly. Okresní soud v Náchodě uvedl, že uzavřenou dohodou o zúžení BSM byla vyjádřena vůle účastníků, že majetek získává žalovaná do svého výlučného vlastnictví a žádné závazky do budoucna z této dohody pro ni nevznikly. Odvolal se přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 681/2004. Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, i když s jiným odůvodněním. Podle jeho závěru se stěžovatel domáhal vypořádání vnosu ze společného majetku do odděleného majetku žalované a nikoliv ostatního majetkového práva, a to po 12 letech po zániku BSM, kdy již dávno uplynula tříletá lhůta pro vypořádání stanovená zákonem. Nejvyšší soud odmítl dovolání s tím, že právní otázka položená stěžovatelem nemá zásadní význam, neboť je v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí na svá konkrétní rozhodnutí, v nichž je otázka nastolená stěžovatelem vyřešena. Podle této judikatury společné finanční prostředky použité na výlučný majetek jednoho z manželů jsou investicí (vnosem), jejichž právní režim je výslovně upraven v §150 věty druhá obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.
5. Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svá stanoviska, která uplatnil v řízení před obecnými soudy a na Ústavním soudu se ve skutečnosti domáhá přehodnocení jejich závěru, které se opírají o výklad podústavního práva. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
7. Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené, jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
8. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl, a nepochybně využil, možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel ve svých úvahách zcela přehlíží, že smlouva o převodu nemovitosti se stává platnou a účinnou podpisem smlouvy a že toliko její účinky jsou vázány na rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Přitom rozhodnutí o vkladu nemá žádný vliv na platnost a účinnost smlouvy. Východiska stěžovatele jsou proto založena na chybném výkladu podústavního práva.
10. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu