ECLI:CZ:US:2011:2.US.3535.10.1
sp. zn. II. ÚS 3535/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem, se sídlem Jiřího z Poděbrad 1212, 686 01 Uherské Hradiště, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 10. 2010, č. j. 11 C 630/2009-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadeným rozsudkem uložil nalézací soud stěžovateli zaplatit žalobci Ing. J. B. (dále jen "žalobce") částku 1.649 Kč, co do částky 91 Kč žalobu zamítl, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.774 Kč.
Žalobce se v řízení před obecným soudem domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že stěžovatel nesplnil svoji povinnost odstranit vadu plnění. Konkrétně se jednalo o vadu mobilního telefonu, který si žalobce u stěžovatele zakoupil, a kterou u něho následně neúspěšně reklamoval. V důsledku toho, že stěžovatel vadu výrobku v rámci reklamace neuznal, musel vynaložit prostředky na prokázání odpovědnosti za vadu.
Okresní soud v Uherském Hradišti dospěl k závěru, že stěžovatel porušil povinnost odstranit vadu bez zbytečného odkladu, čímž žalobci způsobil škodu v rozsahu přisouzené částky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel projednávanou ústavní stížnost. V ní vytýká soudu, že neúplně zjistil skutkový stav, neboť zamítl jím podaný důkazní návrh na výslech svědka, jehož výpovědí chtěl prokázat oprávněnost své obrany proti podané žalobě. Postup soudu hodnotil jako nepředvídatelný, což vedlo k tomu, že byl provedeným hodnocením důkazů zaskočen. Soud ho neseznámil s tím, jaké skutkové závěry vyvozuje z dosud provedených důkazů a odebral mu tak možnost nabídnout důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. V tom spařoval jednak porušení práva na spravedlivý proces, a jednak porušení rovnosti účastníků v civilním procesu.
Před vyjádřením k vlastním námitkám Ústavní soud konstatuje, že návrh je přípustný, byť směřuje proti rozhodnutí soudu prvé instance. Jde o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o bagatelní věci (tedy peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, resp. dříve částku 2.000 Kč), a v takovém případě není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, neboť nákladový výrok je závislý na výroku o věci samé (viz R 45/2002 či SJ 53/2002, event. Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád II, §201 - 376, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, str. 1607).
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani (další) odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Znamená to, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem. Stěžovatelem uplatněná námitka týkající se neprovedení jím navrženého důkazu, nemá potřebnou relevanci již proto, že není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, ale nesmí takové důkazy opominout. To se v daném případě nestalo, neboť z protokolu o jednání na č. l. 60 spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 11 C 630/2009 vyplývá, že důkazní návrh stěžovatelem zmiňovaný v ústavní stížnosti byl usnesením zamítnut. Z protokolu o jednání také vyplývá, že soud účastníky řízení před rozhodnutím ve věci řádně poučil podle ustanovení §119a a 118b občanského soudního řádu (č.l. 59 spisu).
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a v dalších rozhodnutích, dostupných v databázi NALUS), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ke vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
Obiter dictum lze dokonce připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu