ECLI:CZ:US:2011:2.US.3539.11.1
sp. zn. II. ÚS 3539/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. A. M., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2011 sp. zn. 3 To 584/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že obecný soud porušil jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivou odměnu za práci (čl. 36 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, kterým mu jako obhájci podle §151 odst. 2, 3 tr. řádu nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4.838,-Kč s odůvodněním, že neuplatnil svůj nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů nutné obhajoby ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. Stěžovatel podle soudů obou stupňů nárok na plnění ze strany státu prekludoval, neboť při hlavním líčení dne 18. 5. 2010 se dozvěděl, že rozsudek je pravomocný a že tímto dnem zanikla jeho obhajoba. Stěžovatel se závěrem obecných soudů nesouhlasí. Hlavního líčení dne 18. 5. 2010 se osobně zúčastnil a dozvěděl se, že obžalovaný i státní zástupce se vzdali práva odvolání. Nesouhlasí však s tím, že jeho obhajoba tímto dnem skončila, protože trvá nejméně do doručení rozsudku, a proto skončila nejdříve až dnem doručení písemného vyhotovení rozsudku dne 2. 5. 2011
Ústavní soud, se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, aniž by se tedy zabýval výkladem §151 odst. 2 a 3 tr. řádu provedeným obecným soudem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu