ECLI:CZ:US:2011:2.US.3542.11.1
sp. zn. II. ÚS 3542/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Martinou Černochovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2011, č. j. 30 Cdo 1772/2011-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům kladeným na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky. Tvrdí, že svým rozhodnutím nepřijatelně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou základních práv a svobod.
Řízení původně vyvolal stěžovatel svou žalobou na ochranu osobnosti. Současně s ní požádal o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek. Osvobození mu krajský soud nepřiznal. Stěžovatel se bránil odvoláním, které bylo krajským soudem odmítnuto kvůli zmeškání odvolací lhůty. Vrchní soud rozhodnutí potvrdil. Následně krajský soud pro nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení o žalobě na ochranu osobnosti a také toto usnesení potvrdil vrchní soud. Obě rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel napadl žalobami, ovšem opět neuhradil soudní poplatek, takže krajský soud svým usnesením (č. j. 24 C 30/2008-122) řízení o žalobách pro zmatečnost zastavil. Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí svým usnesením ze dne 23. 11. 2010, č. j. 1 Co 243/2010-129, potvrdil. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud nyní napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel se závěrem dovolacího soudu nesouhlasí. Ve své ústavní stížnosti po popisu průběhu celého předchozího řízení uvedl, že do současné situace se dostal kvůli činnosti soudů, které vynesly celou řadu procesních rozhodnutí, jimiž byl zcela dezorientován. Protože nebyl zastoupen, nemohl účinky jednotlivých rozhodnutí pochopit. V jiných svých souběžně projednávaných sporech byl při stejných podmínkách od povinnosti platit soudní poplatky osvobozen, totéž proto očekával i nyní. Postup obecných soudů, které mu odňaly možnost jednat a hájit svá práva, byl pro něj překvapivý a situaci nenapravil ani Nejvyšší soud.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v tomto případě neshledal důvod zakládající pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
V dané věci bylo dovolání odmítnuto s tím, že proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, žádné z ustanovení občanského soudního řádu dovolání nepřipouští. Stěžovatelova jediná námitka vůči napadenému usnesení, navíc nijak blíže nerozvedená, že dovolání měl soud připustit dle ustanovení §238a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neodpovídá procesním reáliím případu. Na nesprávnost tohoto přesvědčení stěžovatele upozornil již Nejvyšší soud, který v dané souvislosti konstatoval, že napadeným usnesením vrchního soudu nebylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, na které uvedené ustanovení občanského soudního řádu dopadá, ale o zastavení řízení pro neuhrazení soudního poplatku, čili jde o usnesení toliko procesní povahy.
Rozhodnutí procesně předcházející stěžovatel do petitu ústavní stížnosti nezahrnul, není proto potřeba se jimi blíže zabývat. Ústavní soud v této souvislosti jen konstatuje, že i kdyby tak stěžovatel býval učinil, musel by být takový návrh v této části pro zmeškání stížnostní lhůty odmítnut.
Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatele v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu