ECLI:CZ:US:2011:2.US.3566.10.1
sp. zn. II. ÚS 3566/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. H., zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, ve věci návrhu na "zrušení napadeného vyhlášení výsledků voleb do zastupitelstva MČ Praha 1 konaných ve dnech 15. až 16. 10. 2010 spojeným s návrhem na zrušení §45 odst. 1 v. 2 až 5 zák. č. 491/2001 Sb. o volbách do zastupitelstev obcí", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2010 a doplněnou podáními ze dnů 20. 12. 2010 a 30. 12. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení vyhlášených výsledků voleb do zastupitelstva MČ Praha 1, neboť se domnívá, že jím byl porušen jak volební zákon, tak i čl. 21 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že podle napadeného vyhlášení výsledků voleb v důsledku aplikace napadeného ustanovení nebyl zvolen, přestože obdržel nejvíce hlasů z kandidátů volební strany Pražané pro Prahu (PPP) při počtu hlasů pro tuto stranu (3,21%) přesahujícím poměr 2,77 mezi celkovým úhrnem odevzdaných hlasů (100%) a celkovým počtem mandátů (36). V daném případě tak dle stěžovatele došlo k porušení rovnosti při výkonu aktivního volebního práva tím, že hlasy voličů jeho volební strany nedoznaly uplatnění, zatímco hlasům voličů jiných stran byla dána větší váha, než by jim při matematické rovnosti hlasů měla příslušet. Došlo i k nerovnosti při výkonu pasivního volebního práva, neboť stěžovatel nezískal mandát při nabízejícím se výrazně vyšším poměrném počtu hlasů jeho volební strany na jeden mandát, než jaký postačoval kandidátům zapsaným na kandidátních listinách některých jiných volebních stran. Tím je dle stěžovatele popírán smysl dlouhodobě zavedeného d'Hondtova systému vyhodnocování hlasů, směřujícího ideově v původní podobě k maximalizaci účasti širší občanské veřejnosti v komunální politice a k omezení dominance stranických struktur velkých celostátních politických stran v zastupitelstvech obcí. Přidání napadeného ustanovení do volebního systému fungujícího předtím nebylo dle názoru stěžovatele motivováno potřebou zkvalitnit činnost zastupitelstev, nýbrž tlakem nižších pater stranických struktur velkých parlamentních stran na své reprezentace v zákonodárném sboru.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti je zřejmé, že podáním ústavní stížnosti brojil proti výsledkům voleb do zastupitelstva MČ Praha 1 konaných ve dnech 15. a 16. 10. 2010, v nichž byl kandidátem za volební stranu Pražané pro Prahu, přičemž na základě přepočtu napadených výsledků voleb nezískal žádný mandát. Pomineme-li stěžovatelovu obecnou kritiku obsahu samotného zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, kterou soudce zpravodaj co do obecnosti, kusosti a nesrozumitelnosti úpravy způsobu soutěže volebních stran ve volbách do zastupitelstev obcí do jisté míry sdílí, je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se jejím podáním domáhal zrušení předmětných voleb do zastupitelstva MČ Praha 1 a sledoval jí ochranu svých volebních práv (práva volit a být volen), do nichž mu mělo být zasaženo napadenými výsledky voleb resp. způsobem jejich přepočtu.
Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, aniž by vyčerpal všechny prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje. Podle ust. §90 odst. 1 s. ř. s. se stěžovatel jako kandidát mohl podáním učiněným v zákonné desetidenní lhůtě stanovené v §60 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí ve spojení s §90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), domáhat u místně a věcně příslušného krajského soudu vyslovení neplatnosti hlasování a neplatnosti předmětných voleb, což stěžovatel neučinil.
Proto nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Rovněž pak musel být odmítnut návrh na zrušení příslušného ustanovení zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, který stěžovatel s ústavní stížností spojil, a který ve vztahu k ní má toliko akcesorickou povahu, a proto sleduje její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj