ECLI:CZ:US:2011:2.US.3605.10.1
sp. zn. II. ÚS 3605/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti PVA a. s., se sídlem Beranových 667, Praha, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem Advokátní kanceláře Belha, Vacíř & spol. s r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2258/2010-232 ze dne 15. září 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 563/2009-210 ze dne 23. února 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 52 C 268/2008-134 ze dne 19. srpna 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Františkem Gebauerem, advokátem, se sídlem v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě, telefaxem a elektronicky dne 17. prosince 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo rozsudkem soudu prvního stupně zastaveno řízení o určení neplatnosti odstoupení vedlejšího účastníka řízení od smluv o výpůjčce specifikovaných ve výroku rozsudku, a dále byla zamítnuta žaloba o určení, že je stěžovatelka vypůjčitelkou pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku, a že trvají vztahy založené smlouvami o výpůjčce. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí určovacích žalob a o nákladech řízení. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 až 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 52 C 268/2008, který byl vyžádán dne 9. května 2011 a doručen dne 18. října 2011, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalobou podanou dne 13. července 2007 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhala určení existence práva výpůjčky a neplatnosti odstoupení od smluv o výpůjčce. Konkrétně šlo o to, že vedlejší účastník řízení uzavřel dne 10. prosince 1997 s obchodní společností ABF, a. s., smlouvu o společném podniku pro realizaci projektu "Pražského výstavního areálu". V souvislosti s tím byla založena obchodní společnost PVA a. s. (stěžovatelka) a posléze byla mezi vedlejším účastníkem řízení a stěžovatelkou uzavřena dne 13. července 1999 smlouva o výpůjčce, upravená dodatkem ze dne 24. července 2003, a dále smlouva o výpůjčce ze dne 25. června 2003. Na základě uvedených smluv o výpůjčce bylo stěžovatelce bezplatně přenecháno sedm pozemků v katastrálním území Vysočany o celkové výměře 248.228 m2 na dobu 99 let. Dne 9. září 2004 bylo vedlejším účastníkem řízení odstoupeno od shora uvedené smlouvy o společném podniku a dne 9. května 2007 doručil vedlejší účastník stěžovatelce listinu, kterou odstoupil od uvedených smluv o výpůjčkách. V roce 2007 bylo v souvislosti s tímto vývojem zahájeno několik soudních řízení, tedy nejen nyní posuzované.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že vadným výkladem §36a odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, resp. §59 odst. 3 písm. b) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, bylo porušeno její právo vlastnit majetek. To rozsáhle rozvíjí v bodech o tzv. zbytkové klauzuli v obecních zřízeních, o obvyklosti obdobných transakcí s ohledem na jejich souvislosti, o výkladu co je to majetková účast, o délce trvání smlouvy. Obecným soudů v té souvislosti vytýká odklon od právních názorů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2369/2003 ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 28 Cdo 440/2004 ze dne 23. prosince 2004 a sp. zn. 28 Cdo 2747/2004 ze dne 28. března 2007 a nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), sp. zn. II.ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63), sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373), sp. zn. II.ÚS 304/08 (N 103/49 SbNU 525). Všechny námitky se přitom týkají nesouhlasu se závěrem obecných soudů, že o smlouvách o výpůjčce mělo rozhodnout zastupitelstvo a nikoliv rada, která o nich rozhodla. Dále obecným soudům vytýká, že neprovedly žádné důkazy k otázce obvyklosti provedených transakcí, konkrétně stěžovatelem předloženou smlouvu o společném podniku ze dne 10. prosince 1997. Skutkový závěr o neobvyklosti uzavřených smluv tedy nemá oporu v provedeném dokazování, a jedná se toliko o domněnky. Vadně také vyhodnotily usnesení zastupitelstva ze dne 27. listopadu 1997.
4. K výzvě Ústavního soudu se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Uvedl, že stěžovatelka v podstatě opakuje argumenty uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly. Dále uvedl, že argumentace stěžovatelky je založena na jazykovém výkladu příslušných zákonných ustanovení, aniž by zohledňovala tezi promítnutou do těchto ustanovení, dle níž má o právních úkonech v podstatné míře ovlivňujících majetkové poměry obce rozhodovat zastupitelstvo obce. To se zdá být logickým požadavkem, vyjadřujícím zájem na transparentnosti hospodaření územně samosprávných celků a ochraně jejich majetku před rozhodnutími prospívajícími spíše určitým zájmovým skupinám. Poukazuje na to, že podle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 69/06, N 186/43 SbNU 129; sp. zn. I. ÚS 544/06, N 217/47 SbNU 855; sp. zn. I. ÚS 750/06, N 93/45 SbNU 335; sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399; a sp. zn. Pl. ÚS 41/02, N 10/32 SbNU 61) je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila výklad vedoucí k naplnění smyslu zákonné úpravy, nabízí-li se i výklad směřující k jeho popření.
5. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o námitku, že neprovedl žádný důkaz ohledně hodnoty výpůjčky a hodnotil ji cenou vyšší než 5 mil. Kč uvedl, že na tuto úvahu není třeba provádět dokazování. Není rovněž rozhodné, že vedlejší účastník řízení uzavírá ohledně jiného svého majetku smlouvy o výpůjčce. Ostatně smysl námitek stěžovatelky je i v rozporu se závěrem její stížnosti, když poukazuje na porušení práva vlastnit majetek, protože v důsledku chybného výkladu z jeho majetku ušla hodnota odpovídající majetkovému právu výpůjčky. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.
6. Obvodní soud pro Prahu 9 toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
7. Hlavní město Praha navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Upozornilo na to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti jen kopíruje argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, a proto by měla být odmítnuta. Dále rozsáhle popisuje, proč nedošlo k porušení ústavního práva stěžovatelky na soudní ochranu a závěry obecných soudů jsou správné, resp. ústavně konformní. Dovolává se v této souvislosti i rozsudku, kterým byla dne 14. února 2011 v prvním stupni zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti odstoupení vedlejšího účastníka řízení od smlouvy o společném podniku.
8. Na vyjádření ostatních účastníků řízení reagovala stěžovatelka, která se vůči všem s výjimkou Obvodního soudu pro Prahu 9 vymezila, a to v podstatě toliko zdůrazněním jejich určitých aspektů, k nimž přidala vlastní argumentaci.
9. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
10. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
11. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že nebyl proveden důkaz smlouvou o společném podniku ze dne 10. prosince 1997 nutno uvést, že tento důkaz proveden byl. Text této smlouvy tvořil jako příloha nedílnou součást usnesení zastupitelstva ze dne 27. listopadu 1997 a k provedení tohoto důkazu stěžovatelka namítá nikoliv to, že by nebyl proveden, ale že byl obecnými soudy toliko nesprávně vyhodnocen. S ohledem na tyto okolnosti nemohlo dojít k pominutí důkazních návrhů. Obecné soudy se evidentně zcela vypořádaly se všemi důkazními návrhy.
12. Závěr soudů prvního a druhého stupně, že usnesením zastupitelstva ze dne 27. listopadu 1997 nebyly schváleny posuzované smlouvy o výpůjčkách vzdor tomu, že se o budoucích výpůjčkách smlouva o společném podniku (nedostatečně konkrétně) zmiňuje, je jasný a srozumitelný. Jako takový je i ústavně souladný.
13. Jak vyplývá ze shora vyložených námitek stěžovatelky a vyjádření ostatních účastníků řízení, obecné soudy se zevrubně zabývaly problémem kompetence k souhlasu obce s uzavřením posuzovaných smluv. Ve svých rozhodnutích se přitom vymezily v podstatě ke všem námitkám stěžovatelky, které v rozhodující míře směřovaly proti výkladu příslušných ustanovení podústavního práva, které byly v posuzovaném případě aplikovány. Takový výklad ovšem zásadně spadá do výhradní kompetence obecných soudů, jak bylo poukazováno a vyloženo výše. Pouhý nesouhlas s tímto výkladem, jakkoliv co do vyloženého textu rozsáhlý a nepochybně i fundovaný, není způsobilý aktivovat kompetenci Ústavního soudu. Tím spíš, že si i díky stěžovatelce obecné soudy byly vědomy také ústavněprávního rozměru takového výkladu a vypořádaly se proto s principy, které ve své rozhodovací činnosti doposud vymezil Ústavní soud. Lze považovat za ústavně souladný závěr, že to je zastupitelstvo, v jehož kompetenci je rozhodovat o bezúplatném převodu dispozičního oprávnění k více než 24 ha pozemků na území Hlavního města Prahy, který co do časového rozsahu přesahuje generace. Je přitom lhostejné, pod jaké pojmy z režimu podústavního práva tuto transakci podřadily obecné soudy, či jak dalece precizně se vypořádaly s jejím cenovým ohodnocením. To, že se jedná o transakci (nejen) hodnotově velmi nadstandardní, ostatně vyplývá i ze samotné ústavní stížnosti, v níž sama stěžovatelka tvrdí, že posuzovanými rozhodnutími mělo být velmi zásadním způsobem zasaženo do jejích majetkových práv. V daném kontextu z toho dále vyplývá, že pro stěžovatelku musela být předvídatelná i závažnost schvalování takovéto transakce orgány obce, a to i ve vztahu k jejich kompetencím.
14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou,
podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu