ECLI:CZ:US:2011:2.US.3617.10.1
sp. zn. II. ÚS 3617/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupené JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010 ve věci sp. zn. 5 To 79/2010 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2010 ve věci sp. zn. 49 T 7/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným usnesením, kterými měla být porušena její základní práva garantovaná v ustanoveních čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rubrikovaným usnesením zamítl Vrchní soud v Praze stížnost, kterou stěžovatelka podala proti shora identifikovanému usnesení, jímž Městský soud v Praze rozhodl dle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu o vydání částky 940.000,- Kč poškozenému J. V.
Předmětná finanční hotovost byla zajištěna během domovní prohlídky, jež proběhla dne 15. 12. 1999 v rodinném domě vlastněném stěžovatelkou, neboť orgány činné v trestním řízení měly za to, že se v tomto domě (bydlišti stěžovatelčina syna J. P.) nacházejí věci pocházející z trestné činnosti tehdy obviněných B. F. a J. Ž.
Stěžovatelka považuje (s odkazem na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 532/01 a II. ÚS 2823/07) napadená soudní rozhodnutí za řádně neodůvodněná, svévolná, nepřezkoumatelná a z uvedených důvodů za rozhodnutí neústavní. Obecným soudům stěžovatelka v prvé řadě vytýká, že nevzaly do úvahy skutečnost, že se mezi zajištěnými věcmi nenacházela stříbrná váza, v níž měl mít poškozený údajně uloženy dva miliony korun a že stav bankovek v trezoru neodpovídal stavu, jak jej popsal poškozený; tím mají být jednoznačně zpochybněny důvody, na jejichž základě obecné soudy rozhodly o vydání předmětné finanční částky poškozenému.
Nadto stěžovatelka namítá, že nebyla přizvána k úkonu, při němž byla z jejího trezoru vyňata předmětná finanční hotovost, přestože se jednalo o věci zajištěné v jejím domě. Stěžovatelka se dále pozastavuje nad skutečností, že příslušné orgány činné v trestním řízení soustavně odmítaly nerozhodnout o jejích opakovaných žádostech na vrácení nárokované finanční částky, přestože jim je takový postup ukládán ustanovením §80 odst. 3 trestního řádu; městskému soudu navíc stěžovatelka vytýká i to, že jí napadené usnesení vůbec nedoručoval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje nadřazenou instanci obecných soudů; není proto v jeho pravomoci napravovat svým rozhodnutím každou tvrzenou nezákonnost, tím méně nesprávnost, jež je v rozhodnutí, respektive v postupu tomuto rozhodnutí předcházejícímu, identifikovatelné. Ústavní soud přitom není zásadně oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, nepřísluší mu proto ani posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených soudních rozhodnutí, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatelky vyvolávat reálné negativní dopady na její ústavně zaručená základní práva nebo je alespoň ohrožovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 30, nález č. 69, str. 163).
Ve vztahu ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud konstatuje, že výše uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy napadenými usneseními zasažena nebyla, neboť napadené rozhodnutí městského soudu bylo řádně přezkoumáno stížnostním soudem, odůvodnění napadených usnesení jsou dostatečná, logicky vnitřně nerozporná (konzistentní) a prima facie nevykazují znaky svévolného soudního rozhodnutí; na uvedených závěrech nic nemění ani stěžovatelkou zmiňované skutečnosti, jež bez dalšího nemají potenciál zpochybnit uvedenou konzistentnost odůvodnění napadených rozhodnutí.
Prizmatem ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí potom nejsou relevantní námitky směřující k tvrzené nezákonnosti provedené domovní prohlídky, respektive úkonů, jež s touto prohlídkou bezprostředně souvisejí (otevření předmětného trezoru). Kasační konsekvence konečně nejsou dovoditelné z pouhé skutečnosti, že napadené usnesení městského soudu nebylo stěžovatelce doručováno, neboť její základní práva touto samotnou skutečností zjevně zasažena nebyla, jestliže uplatnila proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, o němž bylo posléze věcně rozhodnuto. Stěžovatelce se tedy zásah do práva na spravedlivý proces doložit nepodařilo, pročež jsou její tvrzení vztahující se k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 (resp. čl. 38 odst. 2) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o vydání věci dle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek a není v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Napadeným rozhodnutím totiž nebyla řešena otázka vlastnického práva k vydávané věci (srov. Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, s. 664), neboť rozhodnout o vlastnictví toho kterého předmětu není věcí orgánů činných v trestním řízení, jelikož o této otázce mohou rozhodnout pouze obecné soudy dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Po materiální stránce tak zůstává stěžovatelce zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení (srov. mutatis mutandis např. usnesení ze dne 20.01.2010 ve věci sp. zn. IV.ÚS 3281/09 nebo usnesení ze dne 15.12.2010 ve věci sp. zn. II.ÚS 3537/10). Pouze pro úplnost je možno dodat, že rozhodoval-li by Ústavní soud za dané situace projednávanou ústavní stížnost meritorně, byl by nucen jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, což tomuto soudu nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2010 ve věci sp. zn. III. ÚS 2568/10).
Pouze pro vysvětlenou je vhodné závěrem poznamenat, že podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu