ECLI:CZ:US:2011:2.US.3637.10.1
sp. zn. II. ÚS 3637/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky V. M., zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 35, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2010 č. j. 37 Co 268/2010-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení jejích základních práv zakotvených v článku 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 4, 90 a 96 Ústavy, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým tento soud jako odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy prvého a druhého stupně.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který k odvolání strany žalující změnil rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. Namítala, že toto ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi účastníky, ale k řešení situace, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné. Podle stěžovatelky totiž nelze uvedené ustanovení použít ve věci, kdy je žaloba podána nedůvodně, neboť byl zvolen nesprávný žalobní návrh.
Z napadeného rozhodnutí se sestává, že Krajský soud v Brně v projednávané věci rozhodl o odvolání žalobkyně I. E. (dále jen "žalobkyně"), které bylo směřováno výlučně do výroku o nákladech řízení jinak zamítavého rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 4 .2010 č. j. 12 C 30/2009-60, jímž soud prvého stupně uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovatelce jako straně žalované na nákladech řízení částku ve výši 25.542,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Krajský soud v Brně k rozhodnutí o podaném odvolání vyžádal vyjádření stěžovatelky a dále provedl důkazy k prokázání poměrů na stranách obou účastnic. Usnesením ze dne 5. 10. 2010 č. j. 37 Co 268/2010-99 pak změnil rozsudek soudu prvého stupně v napadeném výroku tak, že žalobkyni uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 17.028,- Kč, a současně žalobkyni uložil nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 640,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že náhrada nákladů, kterou byla žalobkyně povinna stěžovatelce zaplatit dle rozsudku soudu prvého stupně by žalobkyni nepřiměřeně zatížila. Tato okolnost byla podle odvolacího soudu i vzhledem k majetkové a příjmové situaci stěžovatelky důvodem hodným zvláštního zřetele k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované stěžovatelky v rozsahu jedné třetiny.
Ústavní stížnost není důvodná.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http.://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Výše uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí též pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř. Pokud tedy stěžovatelka vytýká obecnému soudu porušení ustanovení §150 o. s. ř., může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně, uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30.10. 2001, II. ÚS 444/01, publikovaný tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Dle platné judikatury obecných soudů jsou důvody hodnými zvláštního zřetele zejména majetkové, sociální a další poměry účastníků sporu, jakož i okolnosti, které vedly účastníka k uplatnění nároku soudní cestou.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí popsal, jaké skutečnosti považoval za důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení nákladů stěžovatelky o jednu třetinu, a dostatečně vyložil, jak na věc nahlížel. Ze strany obecného soudu se proto nejednalo o svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu