ECLI:CZ:US:2011:2.US.3649.10.1
sp. zn. II. ÚS 3649/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2011 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jjiřího Krejčiříka, se sídlem Hrdličkova 2206/5, 148 00 Praha 4, insolvenčního správce dlužníka Woodimex s.r.o., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010 č. j. 29 NSČR 31/2010-B-34 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010 č. j. 2 VSPH 467/2010-B-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 21. 12. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání nabytí majetku garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol") a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010 č. j. MSPH 59 INS 3/2010-B-18 byl konkurz prohlášený na majetek dlužníka zrušen pro nedostatek majetku. Odměna stěžovatele jakožto insolvenčního správce byla určena částkou 20 000 Kč plus 4 000 Kč DPH. Ta bude uhrazena ze zálohy složené navrhovatelem (výrok III.). Dále bylo stanoveno, že zbývající částku 24 500 Kč ze složené zálohy vrátí insolvenční správce složiteli (výrok IV.). Do výroku III. a IV. podal stěžovatel odvolání, ovšem vrchním soudem bylo usnesení městského soudu potvrzeno. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že obsah ust. §1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen "vyhláška") lze vyložit pouze v mezích stanovených dikcí ust. §38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona. Podle odvolacího soudu "pokud zákon váže výši odměny insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka konkursem na výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele, je vyloučeno, aby mu odměna určená podle ust. §1 vyhlášky náležela i v případě, že v konkursu žádného výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele dosaženo nebylo. V takovém případě je třeba aplikovat ust. §5 vyhlášky a odměnu insolvenčního správce je třeba určit podle kritérií v něm stanovených. Toliko v případě, že výše odměny vypočtená z částky určené z výtěžku zpeněžení k rozdělení mezi věřitele nebude dosahovat 45 000 Kč, lze aplikovat ust. §1 odst. 5 vyhlášky." Protože odvolací soud zjistil, že stěžovatel v dané věci žádný majetek dlužníka nezpeněžil, ale jeho činnost spočívala pouze v tom, že přezkoumal 23 pohledávek a ověřil, že dlužník nemá žádný majetek, dospěl k závěru, že odměna podle ust. §5 vyhlášky je přiměřená délce doby, rozsahu a náročnosti činnosti jím vykonané. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Otázka, kterou mu stěžovatel předložil k řešení, již byla zodpovězena usnesením ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 29 NSČR 27/2010, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že "v insolvenčním řízení, v němž byl dlužníkův úpadek řešen konkursem a ve kterém nebyl zpeněžen žádný majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, nelze odměnu insolvenčního správce určit podle ust. §1 vyhlášky a je namístě postupovat podle ust. §5 vyhlášky."
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v každém z odstavců 1. a 4. vyhlášky je výslovná vazba odměny na výtěžek zpeněžení, zatímco odstavec 5. minimální odměnu podmiňuje jen způsobem řešení úpadku konkursem. I při případné možnosti více výkladů způsobu stanovení odměny insolvenčního správce při nezpeněžení majetku z majetkové podstaty je třeba vyjít z textu ust. §5 vyhlášky, ve kterém je výslovně uvedena jeho použitelnost pouze v případě, nelze-li postupovat podle ust. §1 až 4. Jde tak podle názoru stěžovatele o výjimečné ustanovení, jehož použití nelze extenzivním výkladem rozšiřovat. Výklad zaujatý vrchním soudem zcela opomíjí, že insolvenční správce svoji činnost vykonává profesionálně za účelem dosahování přiměřeného zisku a musí hradit určité fixní náklady. Další absurdní důsledky se podle stěžovatele projevují též v případě, kdy insolvenční správce dosáhne jen minimální zpeněžení. Stěžovatel dále upozornil na to, že se množí případy, kdy není dohledatelný žádný majetek dlužníka - právnické osoby a ani jeho statutární orgán, natož sídlo a provozovna, ovšem z vůle státu přesto toto řízení probíhá. Protože si insolvenční správce nemůže vybrat, zda bude ustanoven v takovémto řízení, musí mu být garantována ve všech případech minimální odměna, neboť mu svědčí legitimní očekávání nabytí majetku.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zmiňuje také rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož kopii k ústavní stížnosti přikládá, byť v petitu navrhl pouze zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud proto i s ohledem na svou dřívější judikaturu a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu všech shora zmíněných rozhodnutí, a to z důvodu přezkoumání řízení jako celku.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů lze z hlediska ústavnosti aprobovat. K výkladu podústavního práva je povolán Nejvyšší soud, do jehož rozhodovací činnosti by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, když by Nejvyšší soud přehlédl působení základních práv. To se však v projednávané věci nestalo. Ostatně v případě namítaného porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, která by svědčila o zásahu do tohoto práva, ani nenabídl. Co se týče argumentace stěžovatele stran porušení základního práva na legitimní očekávání, ani tu nelze akceptovat, neboť samotnou existencí vyhlášky nemohlo být vzbuzeno u stěžovatele očekávání, že bude uspokojen dle ust. §1 vyhlášky. Naopak za situace, kdy v daném insolvenčním řízení, v němž nebyl dlužníkův úpadek řešen konkursem, nedošlo ke zpeněžení žádného majetku náležícího do majetkového podstaty dlužníka, bylo na judikatorním působení Nejvyššího soudu rozhodnout, podle kterého ustanovení vyhlášky (samozřejmě ve spojení s jí významově nadřazeným insolvenčním zákonem) bude odměna insolvenčního správce určena. Výklad, který v daném případě provedl Nejvyšší soud, je logický a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Legitimní očekávání musí být konkretizovatelný nárok, což se v daném případě stalo skrze výklad Nejvyššího soudu. Součástí komplexu legitimního očekávání se pak stává i ustálená rozhodovací praxe (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 476/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Jinak řečeno, ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci je pak možno považovat za zákon v materiálním smyslu a za součást příslušné právní normy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU str. 455 či sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU str. 281 anebo rozhodnutí ESLP ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989). Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě ji nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že postup obecných soudů považuje za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, a proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zmiňuje také rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož kopii k ústavní stížnosti přikládá, byť v petitu navrhl pouze zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud proto i s ohledem na svou dřívější judikaturu a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu všech shora zmíněných rozhodnutí, a to z důvodu přezkoumání řízení jako celku.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů lze z hlediska ústavnosti aprobovat. K výkladu podústavního práva je povolán Nejvyšší soud, do jehož rozhodovací činnosti by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, když by Nejvyšší soud přehlédl působení základních práv. To se však v projednávané věci nestalo. Ostatně v případě namítaného porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, která by svědčila o zásahu do tohoto práva, ani nenabídl. Co se týče argumentace stěžovatele stran porušení základního práva na legitimní očekávání, ani tu nelze akceptovat, neboť samotnou existencí vyhlášky nemohlo být vzbuzeno u stěžovatele očekávání, že bude uspokojen dle ust. §1 vyhlášky. Naopak za situace, kdy v daném insolvenčním řízení, v němž nebyl dlužníkův úpadek řešen konkursem, nedošlo ke zpeněžení žádného majetku náležícího do majetkového podstaty dlužníka, bylo na judikatorním působení Nejvyššího soudu rozhodnout, podle kterého ustanovení vyhlášky (samozřejmě ve spojení s jí významově nadřazeným insolvenčním zákonem) bude odměna insolvenčního správce určena. Výklad, který v daném případě provedl Nejvyšší soud, je logický a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Legitimní očekávání musí být konkretizovatelný nárok, což se v daném případě stalo skrze výklad Nejvyššího soudu. Součástí komplexu legitimního očekávání se pak stává i ustálená rozhodovací praxe (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 476/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Jinak řečeno, ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci je pak možno považovat za zákon v materiálním smyslu a za součást příslušné právní normy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU str. 455 či sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU str. 281 anebo rozhodnutí ESLP ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989). Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě ji nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že postup obecných soudů považuje za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, a proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu