ECLI:CZ:US:2011:2.US.3673.11.1
sp. zn. II. ÚS 3673/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 272/2011-189 ze dne 20. září 2011, spojené s návrhem, aby náklady na jeho právní zastoupení hradil stát, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Š. K. a 2) M. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. prosince 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tím byl k jeho odvolání změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. 22 P 278/2010-147 ze dne 28. dubna 2011 tak, že v době letních prázdnin je stěžovatel oprávněn se stýkat s druhou vedlejší účastnicí (dále jen "nezletilá") od 1. července od 9:00 hodin do 15. července do 18:00 hodin, a od 1. srpna od 9:00 hodin do 16. srpna do 18:00 hodin. Jinak byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl upraven styk stěžovatele s nezletilou v každém sudém týdnu v kalendářním roce od pátku od 15:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, o Vánocích od 26. prosince od 9:00 hodin do 30. prosince do 18:00 hodin, o jarních prázdninách v lichém roce od soboty prázdninám bezprostředně předcházející od 9:00 hodin do neděle, kterou prázdniny končí, do 16:00 hodin, v každém sudém roce o Velikonocích od prvního dne, kterým prázdniny začínají, od 9:00 hodin do velikonočního pondělí do 17:00 hodin. Tvrdí, že výrok rozsudku neodůvodněně zasáhl do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 6 odst. 1, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 3 odst. 2, čl. 6 odst. 2, čl. 14 odst. 2, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Odvolacímu soudu v ústavní stížnosti konkrétně vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami a s návrhy uplatněnými v odvolání, vycházejícími ze specifické situace nezletilé a jeho sporů s první vedlejší účastnicí řízení (dále jen "matka"), které shledal i obecný soud. Zmínil pouze tři odvolací důvody, z nichž jednomu částečně vyhověl. Nevypořádal se však s dalšími třiceti důvody, které byly součástí odvolání, nevypořádal se s (blíže nekonkretizovanou) námitkou opomenutých důkazů, neobjektivního hodnocení důkazů a vymýšlení určitých důkazů (např. neexistující elektronické korespondence mezi stěžovatelem a matkou). Z odůvodnění napadeného rozsudku podle stěžovatele vyplývá, že v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezech sp. zn. II. ÚS 363/03 (N 12/36 SbNU 133) a sp. zn. II. US 554/04 (N 106/37 SbNU 397) existuje určitá šablona, dle které obecné soudy o styku rodičů s dětmi rozhodují a že tato šablona je důležitější než individuální situace dotyčného dítěte a jeho rodičů. K tomu, co je navrhováno nad nebo mimo tento rámec vůbec nepřihlíží. To dokládá stanovení místa předávání nezletilé. Předávání v bydlišti matky je zbytečně komplikující vzhledem k cestování a tomu, že již nyní je nezletilá předávána na vlakové zastávce, což vyhovuje jemu i matce a je jednoznačně i v zájmu nezletilé. Podobně v případě podzimních prázdnin může docházet k situaci, kdy tyto prázdniny končí ve středu, ale nezletilá by měla být - dle všeho - v péči otce až do nejbližší neděle. Ve čtvrtek a v pátek by tedy měla jezdit z Prahy do kolínské školy, což je z praktického hlediska neproveditelné. Umožněný styk nemůže nahradit zážitek ani ze Štědrého večera, ani přelomu roku. V daném případě je tato šablona nedostatečná zejména z důvodu nekomunikace matky, ale též z důvodu jeho zájmu o výchovu nezletilé M., který je možná vyšší než u jiných otců. Napadený rozsudek tak dělá dojem, jakoby jeho účelem bylo především zachovat zdání, že soud první instance neudělal žádnou chybu.
3. Stěžovatel se cítí být rozhodnutím diskriminován, neboť je odvolacím soudem výslovně upřednostňováno standardní řešení situace a je zaujímán názor, že jako rodič, kterému nebyla nezletilá svěřena do péče, má nutně méně práv než matka, která dceru v péči má. To je v rozporu se zásadou rovnosti mezi rodiči, protože o prázdninách a svátcích nemusí být v zájmu dítěte, aby bylo u jednoho rodiče více než u druhého. Právo rodiče podílet se na výchově dětí, nelze redukovat pouze na právo být s dítětem po určitou stanovenou dobu.
4. Konečně se namítá, že se soudy naprosto odmítly zabývat řadou oblastí, které je dle jeho názoru a předchozích zkušeností třeba upravit, např. povinnost matky týkající se informování o školní docházce nezletilé, povinnost předávání zdravotního průkazu pojištěnce, či povinnost pravidelně informovat o stavu dítěte, např. nemoci.
5. Stěžovatel souběžně navrhl, aby z důvodu jeho majetkových poměrů (nijak nekonkretizovaných) bylo rozhodnuto, že náklady na jeho právní zastoupení hradí stát dle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
6. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
8. Konečně Ústavní soud ve vztahu k dané problematice vytrvale zdůrazňuje, že ideálním stavem je, pokud muž a žena spojeni v manželství spolu žijí a vychovávají své děti. Pokud tento stav neexistuje, musí stát zásadně činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv. V takové situaci může být nejlepší zájem dítěte nalezen někde úplně jinde, než kde ho shledávají rodiče, či jeden z nich (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2471/10 ze dne 3. března 2011).
9. K ostatním námitkám stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že dokonalého stavu v mezilidských vztazích nelze dosáhnout formou příkazů a zákazů. Vztah mezi rodiči navzájem a mezi rodiči a dětmi je živoucím organizmem, který se musí aktuálně přizpůsobovat každodenním potřebám a možnostem všech zúčastněných. Žádná úprava, provedená soudním rozhodnutím, nemůže bezezbytku vyřešit problémy těchto vztahů, které přináší běžný život. Představa, že by se každodennost dala převést do soudně vymahatelného výroku, nemá reálný základ.
10. Dále z námitek stěžovatele vyplývá, že je podle něj úkolem soudu odpovídat na jakkoliv dlouhý dotazník formulovaný některým z účastníků. Obdobný požadavek zprvu formulovaný jedním z ústavních činitelů však Ústavní soud v minulosti ve vztahu k sobě odmítl (sp. zn. Pl. ÚS 29/09, N 233/55 SbNU 197) a neexistuje důvod, proč by jej bylo možné považovat za ústavněprávně opodstatněný ve vztahu k obecným soudům. I od obecných soudů lze totiž optimisticky předpokládat, že jsou s ohledem na vlastní kompetenci schopné definovat společnou podstatu různě rozčleněných námitek a s tou se vypořádat, jak se ostatně stalo v posuzovaném případě.
11. Pokud jde o námitku, že doposud bylo možné na základě dohody rodičů, aby k předávání ke styku docházelo na zastávce vlaku, tak napadené rozhodnutí v žádném případě nepředstavuje překážku, aby k tomu nedocházelo i nadále. Napadené rozhodnutí totiž není ničím jiným než vykonatelným titulem pro případ, že rodiče obdobné dohody (resp. vzájemného vyjití si vstříc v zájmu dítěte) nejsou schopni. Shora uvedená skutečnost, uváděná stěžovatelem na podporu své pozice, především dokazuje, že stěžovatel je schopen dohodnout s matkou na otázkách spojených s výchovou nezletilé. Argument o nedostatku informací o prospěchu nezletilé postrádá uvedení překážky, která stěžovateli brání pátrat po těchto informacích přímo, nezprostředkovaně přes matku. Naznačovaná překážka dané konkrétní vzdálenosti rozhodně není natolik relevantní pro rozhodování dané materie. Konečně s ohledem na to, že stěžovatel netvrdí, jak konkrétně měly neidentifikované pominuté, špatně vyhodnocené či vymyšlené důkazy mít vliv na zjištěný skutkový stav, postrádají zejména v daném oficiózním řízení uvedené námitky ústavněprávní relevanci. Nota bene když obecnými soudy zjištěný skutkový stav není stěžovatelem vůbec nijak zpochybňován.
12. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
13. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, byl tím odmítnut podle §83 odst. 1 a contrario zákona i návrh na náhradu nákladů zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu