ECLI:CZ:US:2011:2.US.3676.10.1
sp. zn. II. ÚS 3676/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. V., JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem, se sídlem Rybná 682/14, Burzovní palác, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 6 Ads 55/2010-79, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010, č. j. 4 Cad 138/2008-57, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Městský soud v Praze označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ), kterým jí byl odňat s účinností od 20. 11. 2008 částečný invalidní důchod s odůvodněním, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti dosahovala u stěžovatelky jen 25%, přičemž na částečný invalidní důchod je potřeba dosáhnout míry poklesu 33%. Nejvyšší správní soud - rovněž rozsudkem označeným v záhlaví - kasační stížnost směřující proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy v této věci, stejně tak jako v jiných srovnatelných věcech, provádí zjišťování skutkového stavu, konkrétně zdravotního stavu posuzované osoby. Obsáhle cituje judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které se podává, že závěr o nesprávném zjištění zdravotního stavu správním orgánem může soud učinit jen tehdy, vzbuzuje-li zdravotní posudek vypracovaný podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, pochybnosti z hlediska jeho celistvosti a přesvědčivosti, nebo jsou-li tu jiné skutečnosti nebo důkazy, které zpochybňují jeho správnost. Podle názoru stěžovatelky to činí z těchto posudků prakticky výlučný důkaz, neboť šance zvrátit jejich verdikt u soudu jinými důkazy, které nejsou bezprostředně založeny na zdravotním stavu posuzovaného, jsou nulové. To konkrétně v jejím případě má nepříznivé důsledky, neboť nezpochybňuje závěr posudkové komise z hlediska svého aktuálního zdravotního stavu, ale s ohledem na to, že příznivější zdravotní stav u ní nastal v důsledku optimálně vyhledaného pracovního místa, které jí umožňuje při zkrácené pracovní době a vhodném rozvržení pracovní doby dostatečnou regeneraci. K těmto okolnostem nebylo při rozhodování přihlíženo, a to právě s ohledem na shora uvedenou výkladovou praxi obecných soudů, která se opírá o ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, pochybnosti, a proto navrhuje jeho zrušení. V tom, že nelze při rozhodování o splnění podmínek pro vznik nároku na invalidní důchod přihlížet k širším souvislostem ovlivňujícím zdravotní stav posuzovaného a striktně se vychází pouze z aktuálního zdravotního stavu, vidí porušení základního práva na zdraví podle čl. 31 Listiny. V okolnosti, že je tím limitován rozsah dokazování v soudním řízení, pak spatřuje porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj učiněné skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil, a dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ověřil ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 Cad 138/2008, který si k tomu účelu od soudu vyžádal, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Městský soud v Praze se nespokojil s posudkem vypracovaným pro účely rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 9. 2008, č. j. X (kterým byl stěžovatelce s účinností od 20. 11. 2008 odebrán částečný invalidní důchod), ale s ohledem na její argumentaci si vyžádal posudek nový, který pak byl opětovně doplňován o posudky další, a to vždy v reakci na důkazní návrhy stěžovatelky opírající se o zdravotní posudky, které si sama vyžádala.
Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se posouzení merita věci, Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, či soudního řádu správního, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se velmi podrobně zabývaly odbornými lékařskými nálezy. Vzhledem k přesvědčivému a vyčerpávajícímu odůvodnění považuje Ústavní soud za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti fakticky domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Jejich závěr, dle něhož zdravotní stav stěžovatelky byl přezkoumán řádně a objektivně, přičemž bylo prokázáno, že stěžovatelka není částečně invalidní a nárok na částečný invalidní důchod jí byl počínaje dnem 20. 11. 2008 odňat, nelze považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla - a také využila - možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Pokud jde o právo na ochranu zdraví, jehož porušení se stěžovatelka rovněž dovolává, je třeba uvést, že z tohoto práva lze dovozovat toliko povinnost státu zajišťovat občanům v zákonem stanovených mezích ochranu před faktory zásadně ohrožujícími jejich zdraví a veřejnou zdravotní péči. Obecné soudy z mezí stanovených zákonem pro poskytování invalidního důchodu nevybočily.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí zákona, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, který odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu