ECLI:CZ:US:2011:2.US.3678.10.1
sp. zn. II. ÚS 3678/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ž., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, se sídlem Španielova 1267, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 5 Nt 759/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město byla po kasačním zásahu Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010) zamítnuta podle ust. §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") stížnost stěžovatele (obviněného) proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 1 ZT 72/2010, kterým bylo dle ust. §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel je toho názoru, že ve vztahu k jeho vazební věci došlo k pochybení ze strany soudu, protože stěžovatel se v době jeho rozhodování již nenacházel v přípravném řízení, vazba v této části trestního procesu již nemohla být prodloužena. Došlo tedy ke změně situace, kdy jedna fáze trestního procesu je ukončena (přípravné řízení) a nelze se do ní vracet. Pro rozhodování o vazbě, resp. ponechání ve vazbě platí jiné podmínky a způsoby rozhodování v přípravném řízení, než v řízení před soudem. Stěžovatel dále uvedl, že zrušil-li Ústavní soud rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 3. 2010, pak "[p]adá-li jedno pak jako dominová řada padají i rozhodnutí následující."
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelem předložené námitky vychází z nesprávného předpokladu, totiž že Ústavní soud svým nálezem sp. zn. I. ÚS 1104/10 zrušil rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě [neuplatní se tak závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 458/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 180/20 SbNU 263)]; z výrokové části je však patrno, že ke kasačnímu zásahu došlo toliko ve vztahu k rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti tomuto rozhodnutí, když v souladu s ust. §314h tr. ř. a závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 25/08 ze dne 6. 5. 2008 (ST 25/49 SbNU 673) bylo třeba nově rozhodnout o stížnosti stěžovatele [k postupu obecného soudu viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 117/2000 ze dne 28. 3. 2000 (U 11/17 SbNU 385)], byť se řízení nacházelo již v dalším stádiu. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že okresní soud v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 odstranil předchozí vady řízení, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil, a to zejména s ohledem na výklad ust. §314h tr. ř. ve vztahu k změně stádia trestního řízení. Ústavní soud k tomu odkazuje stěžovatele na právní závěry obsažené např. v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 1998 sp. zn. 4 To 144/97 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 48/1999), když ty lze vztáhnout i na nyní projednávaný případ.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu