ECLI:CZ:US:2011:2.US.3685.11.1
sp. zn. II. ÚS 3685/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem, se sídlem ve Svitavách, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 2 To 285/2011 ze dne 29. září 2011 a usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 1 Pp 15/2011-350 ze dne 11. srpna 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a 2) Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci a 2) Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. prosince 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že zasáhla do jeho práv zajištěných čl. 1, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, jak vzdor kladné zprávě Probační a mediační služby hodnotily jeho vztah k výkonu trestu, a dále že neprovedly zjištění o následném zázemí stěžovatele. Termín nadstandardní chování, použitý obecnými soudy, neodpovídá zákonu. Stěžovatel si je vědom toho, že na podmíněné propuštění není zákonný nárok. Je si vědom toho, že soud je povinen se zde zabývat trestní minulostí stěžovatele, osobními a charakterovými vlastnostmi a jeho postojem ke společenskému řádu i prostředí, ve kterém žil a vážit spáchaný čin ve vztahu k prognóze dalšího chování odsouzeného. Stěžovatel je přesvědčen, že jsou splněny podmínky lhůty a podmínky řádného chování a plnění povinností i očekávání vedení řádného života. V té souvislosti stěžovatel rozebírá své rodinné vztahy, z nichž plyne i perspektiva budoucího zaměstnání. Je si vědom svého trestného činu, cítí svoji vinu, současně skládá slib, že trestnou činnost nebude opakovat.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (sp. zn. IV. ÚS 70/09; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
5. V daném případě se obecné soudy shodly na tom, že vzdor existujícímu rodinnému zázemí, plnění povinností ve výkonu trestu odnětí svobody a kázeňským odměnám a absenci kázeňských trestů nezískal stěžovatel reálný náhled na trestnou činnost, která jej dovedla do výkonu trestu. To je ilustrováno i argumentací obsaženou ve stížnosti. Stěžovatel se svým odsouzením nesouhlasí, považuje je za nespravedlivé, má za to, že vyšetřování bylo zmanipulováno, poznamenáno zájmem vydírat jeho osobu a propuštěn chce být také proto, aby mohl bojovat za své očištění. S ohledem na tuto argumentaci je pak v úplně jiném světle jeho tvrzení, že trest na něm zanechal nesmazatelné stopy a bude poznamenán až do konce života. Soud druhého stupně rovněž poukázal na to, že žádost stěžovatele nepodpořil ředitel věznice. Závěr obecných soudů, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, má tedy reálný základ v konkrétních okolnostech daného případu, které byly v dostatečné míře zjištěny. Postup i rozhodnutí obecných soudů lze proto považovat za ústavně souladné.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu