ECLI:CZ:US:2011:2.US.3686.10.1
sp. zn. II. ÚS 3686/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. a V. K., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem Advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2007 č.j. 8 Co 2697/2006-72, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2006 č. j. 23 C 227/2006-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení výroků v záhlaví uvedených rozsudků krajského a okresního soudu, jimiž nebylo vyhověno jejich žalobě na zaplacení náhrady materiální škody ve výši 680 442 Kč s přísl. (ve zbytku návrhu, jímž se domáhali úhrady nemateriální újmy rovněž ve výši byl 680 442 Kč, byl zamítavý rozsudek nalézacího soudu odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Dovolání stěžovatelů, směřující do části výroku o zamítnutí žaloby na náhradu materiální škody ve výši 680 442 Kč s příslušenstvím, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010 č.j. 25 Cdo 722/2008-183 odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelé se v řízení u obecných soudů domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Českých Budějovicích, který v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 414/93 trvajícím devět let, zavinil jeho průtahy v délce pěti let. V důsledku toho stěžovatelé, kteří byli rozhodnutím soudu zavázáni k zaplacení žalované částky s příslušenstvím, zaplatili žalobcům navíc i úrok z prodlení za uvedenou dobu.
Stěžovatelé nesouhlasí se závěry nalézacího soudu, dle nichž nebyla prokázána nečinnost soudu jako škodní událost zakládající odpovědnost státu za vzniklou škodu. Za nepřípadné považují stěžovatelé i stanovisko odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, odůvodněné poukázáním na složení žalované částky stěžovateli do úschovy až v dubnu 2003. Stěžovatelé neměli důvod složit předmět řízení do úřední úschovy a nechat si vypracovat znalecký posudek vlastním nákladem, a předejít tak důsledku neúspěchu ve věci, jak je jim předkládáno odvolacím soudem. Výši částky, ze které běžely úroky z prodlení, nešlo, stejně jako výsledek řízení, předem předpokládat, neboť určení výše částky záviselo na znaleckém posudku, který byl vypracován soudem ustanoveným znalcem teprve na konci roku 2001. Paralelní iniciativa účastníků, jak ji naznačuje odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, proto nepřicházela do úvahy.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy v soudních řízeních postupovaly nesprávně, stížností napadená rozhodnutí, nejsou v souladu se zákonem, důkazy či zjištěními vyplývajícími z provedených řízení, napadená rozhodnutí svědčí o libovůli v rozhodování a jsou v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že nebyla prokázána nečinnost soudu, jako škodní událost zakládající odpovědnost státu za vzniklou škodu. Přestože délka řízení byla značná, nebyly v činnosti soudců v daném případě shledány takové průtahy, tzn. takový nesprávný úřední postup, které by zakládaly ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nárok na vzniklou škodu. Odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem (průtahy v řízení) a škodou spočívající v úrocích z prodlení, které jsou žalobci povinni zaplatit za dobu soudních průtahů protistraně. Vyšel ze zjištění, že žalobci složili do úschovy soudu ve prospěch žalující protistrany spornou a posléze protistraně přisouzenou částku včetně příslušenství až v dubnu 2003. Za tohoto stavu by bylo spekulativní se domýšlet, že stěžovatelé hodlali svůj závazek splnit zhruba o 5 let dříve, přičemž ve splnění jim měl bránit obstrukční postup nalézacího soudu, který tak měl způsobit prodlení se splněním závazku.
Ústavní soud konstatuje, že jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, nalézací soud se velmi podrobně zabýval dílčími procesnímu úkony v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 28. 12. 1993 a skončeno dne 19. 12. 2002, přičemž až do nařízení jednání na den 14. 11. 1996 bylo řízení opakovaně odročováno z důvodů jednání účastníků řízení o mimosoudním vyřízení věci. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že ze strany soudu byly plynule a návazně, a to i ve vazbě na návrhy účastníků řízení, činěny potřebné procesní úkony - byly prováděny výslechy účastníků, svědků, předkládány písemné důkazy a vypracováván znalecký posudek. Odvolací soud stěžovatelům nevytýkal, že si nenechali vypracovat znalecký posudek, na jehož základě by mohli z opatrnosti složit sporné plnění do notářské úschovy dříve, ale tuto variantu uvedl jako možnost pokud stěžovatelé k dobrovolnému plnění znalecký posudek potřebovali. Odvolací soud výslovně uvedl, že účastník řízení ke složení příslušného předmětu do notářské úschovy z důvodu opatrnosti co do včasnosti plnění nepotřebuje dosažení subjektivně vytýčeného konkrétního důkazu ve sporu, který je nadto od počátku skutkově a právně komplikovaný.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, dle nějž nebyla dodržena podmínka příčinné souvislosti mezi vznikem uplatněné škody a případným nesprávným postupem soudu (který ani nebyl nalézacím soudem shledán), nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Úkolem Ústavního soudu tak ani nemůže být v pořadí třetí přezkum konkrétních procesních úkonů soudu činěných v předmětném řízení z pozice další odvolací instance. Ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze obecně konstatují, že ve věci byly ze strany soudu způsobeny průtahy v délce 5 let, aniž by konkrétně uváděli, v jakém období k nečinnosti došlo a ohledně jakých úkonů nastalo prodlení. Stejně tak neuvádí, zda v průběhu řízení využili zákonné prostředky dané účastníkům řízení v případě přetrvávajících průtahů řízení.
Stěžovatelé měli možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí ze subjektivního hlediska vnímáno jako nespravedlivé, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Porušení základních práv ani nelze dovozovat z nepříznivých důsledků vyplývajících z neúspěchu sporu (v podobě povinnosti zaplatit i úroky z prodlení).
Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím o odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá závěry obecných soudů v pokračujícím řízení o náhradu nemateriální újmy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu