ECLI:CZ:US:2011:2.US.369.11.1
sp. zn. II. ÚS 369/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128/222, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 17 C 42/2010 ze dne 23. 6. 2010 a Krajského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 730/2010 ze dne 6. 12. 2010 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a rovněž požaduje odklad jejich vykonatelnosti.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že Okresní soud Praha-západ v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalovanému P. S. na zaplacení 480 000 Kč z titulu závazku ze smlouvy o úvěru vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Plzeň - město jako soudu příslušnému. Učinil tak poté, co s poukazem na ustanovení §89a o.s.ř. a §262 odst. 1, odst. 4 obch. zák. posoudil dohodu účastníků, obsaženou ve smlouvě o úvěru, o místní příslušnosti soudu v sídla stěžovatele jako neplatnou, neboť se jedná, z důvodů, které podrobně rozvedl i s odkazem na soudní judikaturu a směrnici Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřenou odchylku v neprospěch žalovaného spotřebitele. Usnesením ze dne 18. 8. 2010 Krajský soud v Plzni rozhodl, že nesouhlas Okresního soudu Plzeň-město s postoupením věci, podložený tím, že žalovaný se v obvodu tohoto soudu nezdržuje, ale je hlášen k trvalému pobytu v obvodu Okresního soudu Plzeň- jih, je důvodný. Okresní soud Praha-západ nato usnesením ze dne 21. 10. 2010 čj. 17 C 54/2010 -26 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu Plzeň-jih (toto rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností nenapadá). K odvolání stěžovatelky pak rozhodl Krajský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím, rovněž podrobně zdůvodněným, usnesení soudu I. stupně ze dne 21. 8. 2010 jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů o neplatnosti prorogační doložky. Obdobnou argumentací jako v odvolání namítá, že obecné soudy bez hlubší analýzy konkrétní kauzy paušálně zhodnotily, že došlo ke zhoršení postavení žalovaného spotřebitele, když pouze konstatovaly rozdíly ve vzdálenosti doložkou určeného soudu pro stěžovatelku a žalovaného. V této souvislosti poukazuje na zvýšené náklady řízení, jež vzniknou v případě, že místně příslušným soudem bude Okresní soud Plzeň-jih, čímž může dojít k výraznému znevýhodnění spotřebitele. Prorogační doložka je naopak ujednáním, které směřuje ke zlepšení postavení spotřebitelů a není výjimkou, že soudy považují prorogační doložky za platné. Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že žalovaný jako spotřebitel konal protiprávně, neboť nesplácí dlužnou částku řádně a včas. Naopak snaha stěžovatelky postupovat v souladu se smluvními ujednáními a nenavyšovat žalovanému náklady související se soudním řízením je napadenými rozhodnutími devalvována. Dovolává se i judikatury Ústavního soudu a uvádí, že státní moc může do základních práv jednotlivce zasahovat pouze ve výjimečných případech a takový zásah musí vést v konkrétním případě k proporciálnímu omezení příslušného základního práva, a to vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a s ohledem na cíle, jichž má být takovým zásahem dosaženo. Obecné soudy však bez přesvědčivého zdůvodnění privilegovaly žalovaného spotřebitele, když formalistickým a restriktivním způsobem vyloučily dohodu smluvních stran o prorogaci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud rovněž uvádí, že obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se shodnou právní argumentací se již zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 23. 3. 2011 sp.zn. IV. ÚS 646/1, přičemž od závěrů přijatých v tomto rozhodnutí nemá důvod se odchylovat, a proto obdobně uvádí:
Soud I. stupně i soud odvolací na základě svých zjištění a konkrétních okolností, jež Ústavní soud, jak vyplývá z jeho judikatury, nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy opírající se i o rozhodovací praxi Evropského soudního dvora, vedoucí je k závěru o neplatnosti prorogační doložky, přičemž odvolací soud dostatečně reagoval na stěžovatelčiny odvolací námitky, obdobné jako námitky ústavní stížnosti. Opodstatněně také poukázal na to, že nelze přihlížet jen k finančním nákladům, ale třeba zohlednit i stránku časovou a zdůraznil, že není možno předjímat průběh soudního řízení a již vůbec ne jeho výsledek. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přitom nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud, a to vzhledem k poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, dále připomíná, že každý jím projednávaný případ je nutné posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní skutkové a procesní okolnosti případu. V neposlední řadě je třeba zvažovat, zda tvrzené porušení práv účastníka řízení vůbec bylo svou intenzitou způsobilé tato práva porušit, neboť jak je zřejmé z ustálené judikatury Ústavního soudu ne každé porušení základních práv zakládá důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. I v této souvislosti Ústavní soud dodává, že dlel připojeného spisu Okresní soud Plzeň - jih vydal dne 23. 2. 2011 platební rozkaz sp. zn. 4 C 18/2011, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelkou požadovanou částku s příslušenstvím. Proti platebnímu rozkazu nebyl podán odpor a rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 4. 2011.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastník, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu