ECLI:CZ:US:2011:2.US.372.11.1
sp. zn. II. ÚS 372/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelů M. a J. P., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem, se sídlem Zdiměřická 1452/26, 149 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 26 Cdo 3307/2009-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 26 Cdo 3307/2009-102, byl v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2009, č. j. 5 Co 374/2009-82, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil se závěry odvolacího soudu, které vedly k rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi (jednalo se zejména o výklad §689 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu rodiny ve smyslu čl. 32 Listiny. Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu není patrno, jak má odvolací soud dále postupovat (zda má rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit nebo pouze doplnit svoji předchozí argumentaci ohledně neplatnosti výpovědi). Stěžovatelé tedy zpochybňují předvídatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navíc nesouhlasí s úvahou Nejvyššího soudu, že součástí rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi nemůže být určení bytové náhrady. Stěžovatelé dále učinili součástí ústavní stížnosti návrh na zrušení části §712 odst. 2 věta druhá obč. zák. (konkrétně odkaz na neexistující znění §711 odst. 1 obč. zák.).
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
8. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").
9. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelé napadli rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku stěžovatelů s konečnou platností. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelů. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelé mohli podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelé mají možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva a vznášet další námitky. Rovněž stěžovatelům náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), budou stěžovatelé moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.
10. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako nepřípustná, stalo se bezpředmětným zabývat se, vzhledem k jeho akcesoritě k ústavní stížnosti, návrhem na zrušení právního předpisu.
11. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj