ECLI:CZ:US:2011:2.US.400.11.1
sp. zn. II. ÚS 400/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Lenkou Vítkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 39 C 809/2010-81 ze dne 7. prosince 2010, a platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň-město č. j. 39 C 809/2010-19 ze dne 6. září 2010, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, a 1) Statutárního města Plzeň, a 2) M. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. února 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Platebním rozkazem a po podání odporu rozsudkem bylo stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi řízení 2) uloženo zaplatit společně a nerozdílně částku 2.438,56 Kč vedlejšímu účastníkovi řízení 1), a to z titulu smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku z prodlení. Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka konkrétně namítá, že v odporu proti platebnímu rozkazu uváděla, že ve sledovaném období byly uhrazeny splátky kupní ceny včas, a toto tvrzení prokazovala doklady o zaplacení. K tomuto tvrzení rovněž byl doložen druhý splátkový kalendář ze dne 2. července 2007, který vedlejší účastník řízení ad 1) nedoložil k žalobě. Nesouhlasí tedy s tvrzením vedlejšího účastníka řízení ad 1), že dlužná částka byla splácena v nepravidelných splátkách. Z doplnění žaloby přitom vyplynulo, že uhrazené splátky nebyly vedlejším účastníkem řízení ad 1) řádně zaúčtovány. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že nebyly řádně uvedeny skutečnosti, které jsou podle §172 občanského soudního řádu nezbytné pro vydání platebního rozkazu. Dále stěžovatelka považuje za zásah do svých práv, že nemohla podat proti rozsudku odvolání a napadat tak skutečnost, že obecný soud nepřihlédl ke tvrzeným skutečnostem a jí označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.
3. Souběžně stěžovatelka s (blíže neoznačenou) ustálenou judikaturou Ústavního soudu navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Podle stěžovatelky hrozí, že přisouzená částka může být vymožena soudním výkonem rozhodnutí dříve, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti. Tím vzniknou náklady na výkon rozhodnutí. Újma, která jí tím hrozí, je větší, než jaká může při odložení vykonatelnosti hrozit jiným osobám. Stěžovatelka je totiž nemajetná, její starobní důchod činí 3.579 Kč a průměrná čistá mzda cca 4.400 Kč.
4. Ústavní soud v minulosti vyložil, že s ohledem na maximu rovnosti účastníků řízení vedených před Ústavním soudem a na speciální povahu řízení o ústavní stížnosti je nutno institut odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vykládat restriktivně. Lze ho zásadně použít jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155-VI/d). Uvedeným institutem tedy má být zpravidla zabráněno tomu, aby se rozhodování Ústavního soudu nestalo pouhým akademickým cvičením bez reálného dopadu na toho, jehož základní práva byla porušena (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. s. 431 bod 15). Stěžovatelkou uváděné hmotné důvody nejsou natolik relevantní, aby se jednalo o důvody dostatečné pro sledovaný postup, a to právě s ohledem na následné možnosti právní reparace a satisfakce. Proto byl návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím Ústavní soud může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
6. V posuzovaném případě je vedle rozsudku obecného soudu napadán i jím dříve vydaný platební rozkaz v téže věci. Ten byl v důsledku podaného odporu podle §174 odst. 2 občanského soudního řádu zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti platebnímu rozkazu obecného soudu nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
7. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
8. Ústavní soud není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy proto může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
9. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se obecný soud důsledně zabýval jak smluvními ujednáními mezi účastníky dané kupní smlouvy (tedy jak kupní smlouvou tak následnou dohodou o splátkách), tak i jednotlivými splátkami, jak plynuly z tvrzení a předložených dokladů. Obecný soud shledal žalobu důvodnou s ohledem na to, že stěžovatelka a vedlejší účastník řízení 2) nezaplatili určité (konkretizované) splátky ve sjednaném termínu. Stran dohody o splátkách ze dne 2. července 2007 pak obecný soud dospěl k závěru, že se týká pouze dluhů za období od 15. listopadu 2005 do 15. února 2007 a jejím uzavřením tedy v žádném případě nebyl dotčen splátkový kalendář, který byl součástí kupní smlouvy, zejména pokud se týkal splátek po posledně uvedeném datu. Z odůvodnění obecného soudu vyplývá, že bylo přihlédnuto ke všem tvrzením a předloženým důkazům, včetně tvrzení a důkazů stěžovatelky. Námitky stěžovatelky stran skutkových zjištění lze tedy považovat za pouhou polemiku, resp. opakování již uplatněné argumentace, s níž se obecný soud v souladu s vlastní ústavněprávní kompetencí vypořádal. Taková polemika není sama o sobě způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
10. Pokud jde o nemožnost odvolání, vyložil již dříve Ústavní soud, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (sp. zn. IV.ÚS 101/01, U 22/22 SbNU 387). Posunout věc do ústavněprávní roviny v takových věcech mohlo pochybení obecného soudu, spočívající v nerespektování bohatě zastoupené sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, aniž by byly nalézacím soudem zjištěny důvody pro jiný, odchylný postup (srov. sp. zn. I. ÚS 3143/08, N 59/52 SbNU 583). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná, jak bylo vyloženo výše.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části týkající se platebního rozkazu jako nepřípustnou, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a v části týkající se rozsudku jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu