ECLI:CZ:US:2011:2.US.425.11.1
sp. zn. II. ÚS 425/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Janem Kulhánkem, advokátem Advokátní kanceláře Jungmannova 346, Hořice, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2010 č.j. 0 P 535/2005-158 a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2010 č.j. 17 Co 231/2010-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, kterým mu byla uložena povinnost platit výživné na nezletilého syna v částce 5 000 Kč měsíčně, a zrušení rovněž uvedeného rozhodnutí krajského soudu, který napadaný výrok soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tzv. rozhodným skutečnostem, které jednoznačně vyšly v řízení najevo, a které prokazují zásadní změnu poměrů na straně stěžovatele, pokud jde o zhoršení jeho zdravotního stavu a jeho majetkových poměrů, kdy jeho jediným příjmem je invalidní důchod v měsíční výši 9 774 Kč. Tvrzení matky nezletilého o jeho jiných příjmech a dalším majetku zůstalo neprokázáno. Za důležité považuje i to, že dosud nepravomocným rozsudkem mu byla stanovena další povinnost ohledně plateb dlužného výživného v částce 28 000 Kč v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Soudy se zcela opomněly zabývat výší aktuálních životních nákladů stěžovatele. Nebylo zkoumáno a hodnoceno, že aktuálně nemá stálé bydliště, matka dítěte mu dlouhodobě znemožňuje bydlení v darovaném domě. K vlastnictví několika automobilů, na něž soud poukazuje, stěžovatel uvádí, že se jedná o staré vozy, jejichž celková cena dle jeho odhadu nepřesahuje 30 000 Kč. Odvolací soud nezjistil ani skutečnost, že za stěžovatele se na placení běžného výživného podílí jeho 85-letá matka. Soudem uváděný prodej automatů v roce 2007 v částce 1 000 000 Kč nerealizoval stěžovatel jako fyzická osoba, ale jejich vlastník, tj. společnost BALEK WIN automat sport s.r.o., přičemž z něj byly výlučně hrazeny závazky této společnosti.
Stěžovatel nesouhlasí a argumentací odvolacího soudu, dle níž neponechal-li si část finančních prostředků na průběžné uspokojování synových budoucích hmotných potřeb, jednal způsobem, na který na něj výživou odkázané dítě doplácet nemůže.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Hradci Králové z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjišťovaly výdělkové i majetkové poměry obou rodičů i potřeby nezletilého syna. Vzaly v úvahu zdravotní stav stěžovatele i jeho tvrzení o současných výdělečných a majetkových možnostech, avšak zohlednily i to, že jím provozované volnočasové aktivity neodpovídají tvrzenému příjmu. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel utratil nezjištěným způsobem nedlouho před rozhodným obdobím finanční prostředky v poměrně vysoké výši, aniž by vzal v úvahu trvající vyživovací povinnost k synovi. Na povinnosti platit výživné dle soudu nic nemění ani okolnost, že synovi daroval dům, neboť syn má průběžně řadu dalších potřeb.
Námitky stěžovatele ohledně hodnocení dokazování Ústavní soud neshledal jako opodstatněné, neboť provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v §132 o.s.ř, a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany řízení. Soudy objasnily, z jakých důvodů a v kontextu jakých ostatních důkazů stanovily výši výživného. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z jeho judikatury, pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani kdyby se s ním neztotožňoval.
Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti), jejich právní závěry byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. S ohledem na uvedené nepovažuje Ústavní soud za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti pouze doplňuje, že předmětem řízení o výživném nemůže být posuzování vzájemných vztahů rodičů nezletilého ohledně užívání bytu. Pro určení výše výživného na nezletilého syna ani není podstatné, zda stěžovateli s jeho splácením vypomáhá jeho matka a že stěžovatel je synovi rovněž povinen splácet výživné dlužné.
Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že stěžovateli zůstává zachována možnost požádat s ohledem na jeho aktuální konkrétní majetkové poměry a výdělkové možnosti o snížení výživného.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu