ECLI:CZ:US:2011:2.US.474.11.1
sp. zn. II. ÚS 474/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Štefánikova 10, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 60 C 55/2009-101, ze dne 21. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 2. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlavní uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy částku 400,- Kč, představující přirážku k jízdnému za porušení přepravní kázně dle §760 občanského zákoníku ve spojení s čl. 8 odst. 7 smluvně přepravních podmínek žalobce. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky.
Stěžovatel označuje smlouvu o přepravě ve smyslu ustanovení §760 občanského zákoníku, kterou uzavřel dne 15. 9. 2007 s Dopravním podnikem hl. m. Prahy, za smlouvu spotřebitelskou, která může obsahovat pouze ujednání, jež nejsou v rozporu se zásadou přiměřenosti v neprospěch spotřebitele. Poukazuje na ustanovení §56 odst. 3 písm. g) občanského zákoníku, podle něhož je nepřípustné smluvní ujednání, zavazující spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy a v této souvislosti považuje postup soudu dle čl. 8 odst. 7 smluvních přepravních podmínek za nepřípustný. V řízení sice namítal neplatnost tohoto článku smluvních přepravních podmínek, neboť před uzavřením přepravní smlouvy neměl možnost se s nimi seznámit, soud však se s jeho námitkou vypořádal nedostatečně a popřel tím smysl kogentních ustanovení, které byly implementovány do občanského zákoníku na ochranu spotřebitele a které soud svévolně neaplikoval. Poukazuje přitom na závěry Ústavního soudu i Evropského soudního dvora, vztahující k problematice spotřebitelských smluv a ochrany spotřebitele.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, dotčená věc před soudem prvního stupně skončila rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc (§202 odst. 2 o. s. ř). Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05), neboť v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy. Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena.
Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže ústavní stížnost stěžovatele obstát, neboť z jeho námitek nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Okresní soud mu neodepřel přístup k soudu, naopak se jeho věcí dostatečně zabýval. Pokud k jeho námitce, že byl na základě čl. 8 odst. 7 smluvně přepravních podmínek zavázán k plnění, s ním neměl možnost se seznámit před uzavřením smlouvy, vysvětlil, že jízda MHD je běžnou záležitostí a není třeba, aby před uzavřením každé konkrétní přepravní smlouvy byl jednotlivý cestující zvláštním způsobem poučován o svých povinnostech v hromadné dopravě a následních jejich nedodržování, Ústavní soud neshledal v jeho postupu nic extrémního.
Dopravce ve veřejné linkové dopravě (obdobně i v městské hromadné dopravě) vyhlašuje v souladu s přepravním řádem smluvní přepravní podmínky uveřejněním jejich znění na místech určených pro styk s cestujícími a dále podstatnou část z nich zveřejňuje v jízdním řádu a v samotném vozidle. Tím je zajištěno, že cestující, který se rozhodne cestovat veřejnou dopravou, a tedy uzavřít s dopravcem smlouvu o přepravě, je s nimi předběžně seznámen. Nastoupením do vozidla pak uzavře konkludentně smlouvu s tím, že na podmínky dopravce přistupuje, a to včetně výše a způsobu uložení přirážky k jízdnému (srov. Pl. ÚS 33/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 5). Použití prostředku městské hromadné dopravy je tedy v plné dispozici cestujícího a je na jeho úvaze, zda za stanovených přepravních podmínek do dopravního prostředku nastoupí a smlouvu o přepravě tím uzavře. Pokud se tak stěžovatel v projednávaném případě rozhodl, musel být srozuměn s tím, že mu v případě porušení přepravních podmínek hrozí sankce. S ohledem na výše uvedené nebyl dán žádný důvod pro aplikaci ustanovení §53 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, o něž stěžovatel svou ústavní stížnost opírá.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu