ECLI:CZ:US:2011:2.US.537.11.1
sp. zn. II. ÚS 537/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Vodičkova 33, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 287/2010-73 ze dne 14. října 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 39 C 163/2009-31 ze dne 29. října 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku pro zmeškání, vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4 a zrušení rovněž uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým nebylo vyhověno odvolání stěžovatele a rozsudek pro zmeškání byl potvrzen.
Stěžovatel namítá, že za situace, kdy se k jednání dostavil řádně a včas, nebyly pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny zákonné předpoklady a napadené rozsudky tak byly vydány v naprostém rozporu se smyslem ustanovením občanského soudního řádu i principy procesního práva a ustálenou rozhodovací praxí.
Stěžovatel uvádí, že byl účastníkem řízení na straně žalovaného v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp.zn. 39 C 163/2009, o žalobě podané Českou televizí, kterou se žalobce domáhal uhrazení pohledávky ve výši 30 405 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel tvrdí, že k jednání následně nařízenému po zrušení platebního rozkazu na den 29. 10. 2009 v 9.20 hod. se i se svou ženou včas dostavil, přičemž do jednací síně vstoupil nejpozději v 9.21 hod. Soudce mu však sdělil, že již vynesl rozsudek pro zmeškání.
V odvolání proti rozsudku pro zmeškání stěžovatel zejména poukázal na to, že v tak krátkém čase nemohl soudce ani provést prezenci účastníků a zahájit řízení, natož provést další úkony. I kdyby žalovaný jednání zmeškal, soud neměl rozsudkem pro zmeškání rozhodnout, když stěžovatel jako žalovaný se ve věci opakovaně písemně vyjádřil, že s žalobou nesouhlasí a navrhl provedení důkazů nezvratně prokazujících neexistenci žalobcem uplatněné pohledávky. Časové údaje o přítomnosti stěžovatele před jednací síní a o jeho vstupu do jednací síně potvrdila v čestném prohlášení i J. D. (zmocněná právním zástupcem žalobce k zastupování v jiné věci), která byla po celou dobu před jednací síní, manželka stěžovatele a právní zástupce.
Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil, aniž by provedl navrhované důkazy, přičemž se v podstatě omezil na konstatování, že potvrzuje vydaný rozsudek pro zmeškání, neboť stěžovatel neuvedl jiné skutečnosti než v návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, který byl zamítnut. Tvrzením stěžovatele, že se na jednání dostavil řádně a včas, se nezabýval vůbec.
Stěžovatel poukazuje na to, že postup prvostupňového soudu potvrzuje běžnou praxi v případech, kdy na jedné straně stojí občan, a na straně druhé právnická osoba typu žalobce, přičemž na jednací den je nařízeno více případů, na které je často vyhrazeno pouze 10 minut. Dne 29. 10. 2009 na pořadu v dané jednací síni nebyla jiná věc než spory s Českou televizí na straně žalobce. Soudce tedy, aniž by do jednací síně vstupovaly osoby nebo vycházely ven, rozhodoval jeden spor za druhým, což bylo i důvodem, proč stěžovatel s právním zástupcem nevstoupili do soudní síně, neboť dveře zůstaly po celou dobu zavřené (navíc pokud bylo vůbec hlášeno, pak nejasně). Pokud soudce tvrdil, že dle jeho hodinek stěžovatel a právní zástupce vstoupili do jednací síně o 3 minuty pozdě, pak jeho hodinky šly napřed jak proti hodinkám stěžovatele a jeho právního zástupce, tak i proti hodinám soudu u jednací síně. Navíc i odůvodnění rozsudku pro zmeškání tříminutovým zpožděním je absurdní a v právním státě nemyslitelné.
Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech, např. sp. zn. IV. ÚS 2785/07 a sp.zn. IV.ÚS 377/10.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že dle protokolu o jednání (čl. 28) bylo jednání konané dne 29. 10. 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 39 C 163/2009 u Obvodního soudu pro Prahu 4 zahájeno v 9.20 hod. za přítomnosti zástupce žalobce a bez přítomnosti stěžovatele jako žalovaného. Zástupce žalobce přednesl žalobu z č.l. 1-3 a navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Rozsudek byl vynesen, odůvodněn a bylo dáno poučení. Dle protokolu se v 9.23 hod. dostavil stěžovatel se svým právním zástupcem, kteří uvedli, že dle hodin na chodbě je 9.21 hod., na chodbě čekali od 9.19 či od 9.20 hod. a po dotazu u zástupkyně žalobce zastupující v jiné věci vešli do jednací síně.
Ústavní soud ze spisu dále zjistil, že Obvodnímu soudu pro Prahu 4 byl dne 16. 12. 2009 doručen návrh stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání a odvolání do rozsudku pro zmeškání, přičemž obě podání obsahovala totožnou shora uvedenou argumentaci.
Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2010 čj. 39 C 163/2009-49 zamítnut s odůvodněním, že nebylo shledáno nenaplnění podmínek §153b o.s.ř., ani jiné omluvitelné důvody pro zmeškání ústního jednání (tyto ani nebyly tvrzeny). Časové údaje na centrálních hodinách na chodbě soudu považoval soud za orientační, jež soudce není povinen sledovat. Podstatným bylo, že na rozdíl od právního zástupce žalobce se stěžovatel k jednání včas nedostavil.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel odvolání nepodal, ačkoliv o možnosti odvolání podat byl řádně poučen. Rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 18. 3. 2010.
Odvolání stěžovatele do rozsudku pro zmeškání nebylo ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu vyhověno a rozsudek soudu prvého stupně byl potvrzen. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel v odvolání uvedl pouze shodné skutečnosti jako v návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, avšak neuvedl žádné odvolací důvody dle §205b o.s.ř.
Ústavní soud je po přezkoumání věci nucen konstatovat, že ústavní stížnosti stěžovatele nelze vyhovět. Veškerá stěžovatelem uváděná argumentace by totiž mohla nalézt uplatnění ve vztahu k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2010 čj. 39 C 163/2009-49, jímž byl zamítnut návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, které je však již od 18. 3. 2010 pravomocné, neboť stěžovatel jej nenapadl řádným odvoláním. (Pozn. ústavní stížností taky nebylo napadeno.) Teprve případné nevyhovující rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání by mohlo být napadeno ústavní stížností.
Ústavní soud obiter dictum dodává, že se se stěžovatelem shoduje v tom, že v daném případě nebylo na místě při rozhodování využít možnosti rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání z důvodu zpoždění účastníka řízení ať již o 1 nebo 3 minuty, zvláště za situace, kdy z jeho předchozích písemných podání je evidentní, že má zájem na řádném vedení sporu. Za relevantní je nutno považovat i námitky stěžovatele ve vztahu k době (nejdéle tří minut), v níž byl rozsudek pro zmeškání vyhlášen. Vydání rozsudku pro zmeškání v takovémto případě zcela popírá smysl a účel ustanovení, jímž je zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svou nečinností prodlužuje délku soudního řízení. Rozsudek pro zmeškání podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a nemůže být proto formálně zneužíván v zájmu urychlení a zjednodušení rozhodovací činnosti soudu, což se v projednávané věci právě stalo v enormním rozsahu a s bizarním odůvodněním, v němž soudce polemizuje o opoždění v rozsahu 1-3 min. Nicméně pokud právní řád poskytuje stěžovateli možnost brojit proti takovému svévolnému jednání soudu řádným opravným prostředkem, je třeba jej řádně uplatnit, a teprve poté se eventuálně obrátit na Ústavní soud, v jehož činnosti se projevuje zásada subsidiarity a jehož pravomoc nastupuje teprve po vyčerpání všech procesních prostředků poskytnutých k ochraně práva účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v tomto směru však procesní prostředky k obraně svého práva nevyužil, nezbývá Ústavnímu soudu než se omezit na uvedené konstatování.
Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí o odvolání proti rozsudku pro zmeškání nelze než shledat ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť soud o odvolání stěžovatele rozhodl v intencích ust. §205b o.s.ř., stanovujícího kvalifikované důvody, pouze které lze v případě odvolání proti rozsudku pro zmeškání uplatnit. Soudu je nutné dát za pravdu, že stěžovatel je v odvolání neuplatnil, ale v podstatě duplicitně, shodně jako v návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání dle §153b o.s.ř., argumentoval důvody, pro které se dostavil do jednací síně s minimálním zpožděním. Občanský soudní řád přitom zcela jednoznačně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v ust. §153b odst. 4 o.s.ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a možnost podání odvolání z důvodů dle §205b o.s.ř., jinými slovy v řízení o odvolání nemůže odvolací soud zkoumat, zda jsou tu důvody pro zrušení rozsudku dle §153b odst. 4 o.s.ř. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu jsou proto nepřípadné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu