ECLI:CZ:US:2011:2.US.552.11.1
sp. zn. II. ÚS 552/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Diplomatický servis, se sídlem Václavské nám. 49, Praha 1, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. 33 Cdo 5081/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, vedlejší účastník JUDr. B. žalobou ze dne 15. 6. 2006 požadoval na stěžovateli zaplatit částku 2,200.000 Kč s 8,75% úrokem od 1. 9. 2005 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení, tj. soudní poplatek a náhradu za zastoupení. Pro žalovaného vedl na základě smlouvy o právní pomoci ze dne 11. 12. 2001 soudní spor o určení vlastnického práva k nemovitosti, (bytovému domu č. p. 858, Střešovická 858, Praha 6). Podle vzájemné smlouvy o právní pomoci je žalovaný povinen zaplatit smluvní odměnu u aktivního sporu po zajištění pravomocného rozsudku. Podle smlouvy v případě aktivního sporu není placena žádná záloha a žalobce je odměňován pouze v případě úspěšného ukončení sporu, a to částkou 10% z hodnoty věci (ustanovení článku 2 odst. 2). Petitu žaloby bylo vyhověno a nárok na zaplacení odměny ve výši 10% z hodnoty věci tedy je oprávněný, což není sporné mezi účastníky. Podle vzájemné smlouvy se za hodnotu věci považovala vždy obecná cena nemovitostí, a to i při výpočtu odměny za úkony. Po pravomocném ukončení výše uvedeného sporu vyfakturoval žalobce svou činnost podle smlouvy na částku 2.200.000 Kč. Fakturu doložil znaleckým oceněním soudního znalce Ing. J. S., který stanovil obvyklou cenu nemovitostí na 24 mil. Kč srovnávací metodou, tedy metodou zjišťující tržní cenu nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem rozhodl, že základ nároku žalobce je po právu, neboť nelze smlouvu ze dne 11. 12. 2001 považovat za neplatnou a není ani důvodná námitka promlčení. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že na základě provedeného důkazu původní smlouvou vyšel z toho, že smlouva z 1. 1. 1994 nezanikla a řídí se jí po 11. 12. 2001 vzájemné vztahy účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 1 po dalším řízení rozsudkem ze dne 16. 1. 2008 č. j. 18 C 105/2006- rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci 2.040.500,- Kč s příslušenstvím a žalobu na zaplacení částky 159.500,- Kč s příslušenstvím, zamítl. Soud dospěl k závěru, že vůlí stran bylo vycházet při stanovení odměny z hodnoty nemovitosti při skončení sporu nikoliv při jeho zahájení, jelikož toto bylo praxí stran, což žalovaný v podstatě nesporoval a tato skutečnost byla rovněž prokázána oceněním nemovitosti budovy na adrese Italská č. p. 438, Praha 3 a fakturou č.39/2002.
K odvolání stěžovatele i žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2008 č. j. 14 Co 167/2008 -176 rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil a v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 159.500,- Kč s příslušenstvím. Soud vyšel z výkladu čl. 2.2 smlouvy z 1. 1. 1994 a posuzoval, jaká byla vůle účastníků i ohledně metody zjišťování hodnoty věci. S ohledem na ujednání ve smlouvě z 1. 1. 1994 náleží žalobci odměna 10 % z částky 25,000.000,- Kč, tedy 2,500.000,- Kč. Jelikož je však soud vázán návrhem žalobce (§153 odst. 2 o. s. ř. a contrario), lze mu přiznat jen požadovaných 2.200.000,- Kč.
Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele rozsudkem napadeným ústavní stížností dovoláni dílem zamítl a dílem odmítl. Žalovanému se nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek zpochybnit správnost výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud proto dovolání mířící proti tomuto výroku zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Jelikož žalovaný uplatnil proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí tytéž výhrady, kterými neúspěšně napadl správnost právního posouzení věci, na němž je založen měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, nelze k řešení zpochybňovaných právních otázek přiznat dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. cl o. s. ř. Dovolací soud proto odmítl dovolání mířící proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. cl o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že stěžejní roli v řízení o výši nároku byl důkaz Smlouvou o poskytnutí právní pomoci ze dne 1. 1. 1994, která je v podstatě složenou smlouvou, zahrnující v sobě jednak konkrétní a jednak rámcovou smluvní úpravu odměn. Pro smluvní a ostatní běžnou agendu je sjednána paušální měsíční odměna, zde jde tedy o konkrétní smlouvu o odměně ve smyslu ust. §8 advokátního tarifu (vyhl. č. 270/1994 Sb.). V odst. 2 tohoto článku je stanoveno: V případě, aktivních sporů 10% z vyhrané částky plus náklady, v případě neúspěchu zaplatí objednatel pouze vynaložené náklady právníka. Zde jde jednoznačně o rámcovou smlouvu o podílové odměně, přičemž základem pro výpočet odměny je vyhraná částka, tedy jistina, která byla žalována, a nikoliv její zhodnocení tj. zhodnocení úrokem nebo úrokem z prodlení za dobu trvání sporu. Obecné soudy v rozporu s obsahem tohoto dokumentu zjistily a dovodily, že gramatickým výkladem ustanovení čl. 2.2 smlouvy z 1.1.1994 je zřejmé, že účastníci sjednali odměnu vypočtenou z hodnoty věci v době pravomocného skončení sporu. Jen tehdy lze totiž hovořit o "vyhrané věci".
Stěžovatel namítá, že obecné soudy uvedenou konkrétní smlouvu o právní pomoci v části odměny dohodu o základu výpočtu podílové odměny dále nahradily, byť na základě znaleckého posudku, svým rozhodnutím. Vynesené rozsudky v této věci jsou tedy ve své podstatě nahrazením vůle smluvní strany.
Nejvyšší soud se některými námitkami stěžovatele v dovolání vypořádal tak, že je an bloc zahrnul do kategorie námitek proti mezitímnímu rozsudku. Na důvody dovolání tak formalisticky nazíral z prizmatu napadání již nezvratitelného mezitímního rozsudku, nikoli však již z hlediska nutných závěrů, že soudy negovaly změnu důvodů, za nichž byl mezitímní rozsudek soudu I. stupně potvrzen, nevycházely při svém rozhodování z nezměnitelného mezitímního rozsudku v jeho konečném znění, tedy fakticky jej revidovaly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu, který dovolání podané stěžovatelem zčásti zamítl jako nedůvodné a zčásti odmítl jako nepřípustné. Co se týče zamítavé částí rozhodnutí, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převážná část námitek stěžovatele se týkala mezitímního rozsudku, který dovoláním napaden nebyl. Odvolací soud se v napadeném rozsudku zabýval již pouze výší nároku, a to na základě zpracovaných znaleckých posudků. Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného usnesení zabýval zejména otázkou hodnocení znaleckého posudku znalce ing. A. Ž. a dospěl k závěru, že se soudy žádného pochybení při jeho hodnocení nedopustily. Uvedený závěr dovolacího soudu je v napadeném rozhodnutí řádně odůvodněn aÚstavní soud nemá žádného důvodu jej zpochybňovat.
Co se týče posouzení části dovolání, směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež zpravidla není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv přehodnocovat.
Nejvyšší soud k této části dovolání uvedl, že stěžovatel uplatnil tytéž námitky, kterými neúspěšně napadl správnost právního posouzení věci, na němž je založen měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, proto nelze k řešení zpochybňovaných právních otázek přiznat dovolání přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedený závěr dovolacího soudu je rovněž dostatečným způsobem a logicky odůvodněn.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti podaného dovolání, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z povahy dovolacího řízení, jakkoli zpochybňovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu