ECLI:CZ:US:2011:2.US.593.11.1
sp. zn. II. ÚS 593/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora se sídlem Sadová 15, Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 8, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2010 č. j. 26 Co 159/2010-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení Krajského soudu v Brně pro jeho rozpor s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 větou první, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 9 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. l, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 28. 7. 2009 č. j. 15 Nc 2676/2002-46 rozhodl na základě podnětu stěžovatele o zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 3. 12. 2002 s odůvodněním, že povinný dne 18. 4. 2006 zemřel, aniž by zanechal majetek. Dále rozhodl, že náklady exekuce se stěžovateli nepřiznávají (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok III.). Usnesení prvostupňového soudu ve výroku II. stěžovatel napadl odvoláním. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku a pouze z důvodu jeho upřesnění je usnesením citovaným v záhlaví změnil a zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel se domnívá, že postup odvolacího soudu ve věci a jím podaný výklad zákona je diskriminační. Soud se dle jeho názoru odmítl řídit vůlí zákonodárce, který jednoznačně stanovil, že v případě nemajetnosti povinného je povinen alespoň náhradu hotových výdajů hradit oprávněný. Nelze-li takto postupovat, pak je namístě ve smyslu ustanovení §52 a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, přiměřeně použít ustanovení §270 odst. 3 o. s. ř., dle něhož náklady provedení exekuce platí stát, což plyne i z postavení exekutora, který se v rámci své činnosti podílí na výkonu státní moci soudní jako úřední osoba. V tomto smyslu zpochybňuje i část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu reagující na jeho předchozí argumentaci ústící ve stejný požadavek. Své postavení pak stěžovatel přirovnává k postavení notáře jako soudního komisaře v dědickém řízení, jehož odměnu a hotové výdaje v případě předlužení dědictví platí stát. Je přesvědčen, že není dán žádný důvod, aby se stát choval vůči soudnímu exekutorovi odlišně, tedy diskriminačně, a namítá, že v tomto rozsahu se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho odvoláním. Napadené rozhodnutí je dle jeho mínění krajně extrémní a nespravedlivé.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
V projednávané věci Ústavní soud žádná pochybení obecných soudů odůvodňující jeho zásah neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice, kterou započal již ve svém odvolání, nicméně jeho argumentace k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolává, nevede.
Ústavní soud má za to, že odvolací soud se věcí stěžovatele podrobně zabýval a své rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Při rozhodování o úhradě nákladů exekuce především respektoval judikaturu Ústavního soudu, a to zejména jeho právní závěry vyjádřené v nálezu ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09. V tomto nálezu, jakož i v dalších rozhodnutích (např. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 455/08), také Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. III. ÚS 1266/08, v němž "akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Nelze se ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Ústavní soud zaujal názor, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného (respektive nákladů exekuce), přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým stěžovateli nebyla přiznána úhrada nákladů exekuce, je s citovanou judikaturou souladné. Krajský soud v posuzované věci správně aplikoval příslušná ustanovení exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. a při svém rozhodování správně vycházel z kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného. Jeho rozhodnutí proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Samotná skutečnost, že se stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu