ECLI:CZ:US:2011:2.US.625.11.1
sp. zn. II. ÚS 625/11
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 14. července 2011 sp. zn. II. ÚS 625/11 ve věci ústavní stížnosti M. G. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2010 sp. zn. 5 T 50/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. prosince 2010 sp. zn. 4 To 516/2010, jimiž bylo v průběhu zkušební doby rozhodnuto o přeměně stěžovatelova podmíněného trestu na trest nepodmíněný, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy
1. Dne 1. března 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, jimiž bylo v průběhu zkušební doby rozhodnuto o přeměně jeho podmíněného trestu na trest nepodmíněný. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost těchto usnesení podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh splňoval všechny formální náležitosti ve smyslu uvedeného zákona.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, přiložených kopií napadených usnesení a spisu vedeného u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 5 T 50/2010 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl trestním příkazem městského soudu ze dne 13. března 2010 sp. zn. 5 T 50/2010 uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Téhož dne nabyl příkaz právní moci, neboť stěžovatel se vzdal práva odporu. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit ve stručnosti tím, že se dne 11. března 2010 zmocnil motorového vozidla a bez souhlasu jeho majitelky toto vozidlo řídil pod vlivem návykové látky, ačkoliv mu byl v té době uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel.
3. Stěžovatel se krátce nato opětovně dopustil trestné činnosti, když ve dnech 14. a 16. března 2010 ničil v restauraci v Brně vybavení rozbíjením židle a sklenic, jakož i bodáním nože do barového pultu, čímž způsobil majiteli škodu v celkové výši 8 480 Kč. Trestním příkazem městského soudu ze dne 20. března 2010 sp. zn. 1 T 43/2010 byl za toto jednání uznán vinným přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Následně byl rozsudkem městského soudu ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. 90 T 37/2010, společně s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. června 2010 sp. zn. 7 To 314/2010, uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť dne 22. března 2010 se štípací sekerou v rukou vyhrožoval majiteli té samé restaurace zabitím, jakož i dalším způsobením škody. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s dozorem.
4. Napadeným usnesením městského soudu ze dne 29. listopadu 2010 sp. zn. 5 T 50/2010 bylo podle §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který mu byl uložen výše uvedeným trestním příkazem městského soudu ze dne 13. března 2010. Vzhledem ke spáchané trestné činnosti stěžovatele považoval městský soud již ve zkušební době za zřejmé, že podmíněný trest odnětí svobody se minul účinkem a odsouzený si nevzal sebemenší ponaučení ze svého odsouzení a dosavadní trestní minulosti a opakovaně se dopustil další trestné činnosti. Svým chováním zavdal příčinu pro přeměnu podmíněného trestu v trest nepodmíněný. Zároveň dodal, že závislost stěžovatele na drogách v předmětné době byla pouze jeho problém, protože této skutečnosti si byl vědom a mohl se podrobit léčení, což však neudělal. Krajský soud svým usnesením ze dne 29. prosince 2010, proti němuž rovněž směřuje ústavní stížnost, zamítl stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení, přičemž se ztotožnil s právními závěry městského soudu. Podle jeho názoru bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nežil řádným životem, neboť se dopustil trestné činnosti, za kterou byl odsouzen dvěma rozhodnutími městského soudu. V případě takovéhoto jednání proto nelze ani mít za to, že jsou splněny výjimečné okolnosti ve smyslu §83 odst. 1 trestního zákoníku, a podmíněné odsouzení ponechat v platnosti.
5. Předmětná ústavní stížnost je druhou v pořadí, kterou stěžovatel podává proti napadeným usnesením. První ústavní stížnost podal stěžovatel již dne 11. února 2011, Ústavní soud ji však svým usnesením ze dne 22. února 2011 sp. zn. III. ÚS 412/11 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poněvadž v tomto období ještě neuplynula zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti, podal stěžovatel proti napadeným usnesením ústavní stížnost opakovaně. Domnívá se totiž, že výše uvedené usnesení Ústavního soudu vyšlo zjevným omylem z některých nepřípadných premis a opominulo se vypořádat s některými částmi ústavní stížnosti, což je částečně i výsledkem opakovaných žádostí stěžovatele, aby bylo v jeho věci neprodleně vydáno rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti. Podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom odmítnutí návrhu, a to i jako zjevně neoprávněného, nezakládá překážku věci rozhodnuté. Současně není senát Ústavního soudu, který rozhoduje o této věci, vázán názorem vyjádřeným ve výše uvedeném usnesení, pročež nemusí postupovat podle §23 zákona o Ústavním soudu.
6. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že při rozhodování o stížnosti vycházel pouze z faktu spáchání trestné činnosti před deseti měsíci a nevyhověl žádosti stěžovatele o posečkání s rozhodnutím do doby předložení znaleckého posudku, který by umožňoval zjistit, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Tento závěr byl přitom posléze skutečně prokázán. Tím, že krajský soud nepřipustil tento důkaz a pro jeho vypracování nevytvořil potřebný časový prostor, aniž by tento svůj postup v odůvodnění napadeného usnesení jakkoliv odůvodnil, porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně mu tím odňal reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, mj. prostřednictvím předložení znaleckého posudku jako důkazu. Podle stěžovatele je přitom zřejmé, že pokud by krajský soud připustil znalecký posudek, musel by zrušit napadené usnesení městského soudu a nemohl by aprobovat omezení osobní svobody stěžovatele. Jedná se totiž o rozhodující skutečnost z hlediska podmínek podle §83 trestního zákoníku, tak i z hlediska ústavněprávního rozměru věci, konkrétně principu proporcionality, principu trestního práva jako ultima ratio ve smyslu subsidiarity přísnějšího, resp. citelnějšího trestu a absentoval by též legitimní cíl omezení základní osobní svobody odsouzeného. Tímto postupem krajský soud porušil vedle čl. 36 odst. 1 Listiny též základní práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
7. Pro doplnění stěžovatel uvádí, že předmětný důkaz nebylo možné předložit dřív než v řízení o stížnosti. Za tímto účelem požádal krajský soud o posečkání vydání rozhodnutí do vyhotovení znaleckého posudku, k čemuž mělo dojít nejdřív až 25. ledna 2011, tedy v relativně krátké době. Soud však rozhodl již mezi vánočními svátky, ačkoliv napadené rozhodnutí doručil k poštovní přepravě až dne 9. února 2011, tedy až s časovým odstupem ode dne, kdy měl být k dispozici předmětný znalecký posudek, ačkoliv ho mohl doručit podstatně dříve. Tento postup, kdy během tohoto meziobdobí rozhodnutí pouze "leželo ve spise", vyvolává u stěžovatele pochybnost, zda nebylo vedeno pouze snahou o vyřízení věci ještě před koncem roku.
8. V souvislosti s uvedeným postupem krajského soudu poukazuje stěžovatel na některá pochybení Ústavního soudu, který se ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 412/11 nejen nevyjádřil k námitce nepřipuštění znaleckého posudku, nýbrž sám hodnotil obsah znaleckého posudku tvořícího přílohu první ústavní stížnosti stěžovatele. Ve svém usnesení totiž uvedl, že ze znaleckého posudku mohlo vyplynout, že u stěžovatele započal resocializační proces. Tento svůj závěr učinil Ústavní soud, aniž by tento důkaz provedl, navíc za situace, kdy znalecký posudek nebyl jako důkaz vůbec proveden obecnými soudy. Nelze přitom vyloučit, že jejich hodnocení posudku by mohlo být pro stěžovatele (z hlediska posouzení stadia resocializace) mnohem příznivější. Ústavní soud navíc vycházel pouze izolovaně z jedné věty závěru znaleckého posudku, a tedy nesprávně interpretoval závěry znalce. Z těchto důvodů měl napadené usnesení již v prvním řízení zrušit a umožnit krajskému soudu vypořádat se se znaleckým posudkem. Svým postupem naopak ubral stěžovateli nejen právo vyjádřit se k obsahu důkazu, který nebyl procesně relevantním způsobem proveden, nýbrž důsledně vzato též právo na soudní instanci v podobě stížnostního soudu.
9. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy nevyhodnocovaly a důsledně se nezabývaly okolnostmi případu a osobními poměry stěžovatele, ačkoliv tuto povinnost konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 222/07 (N 72/45 SbNU 143), jenž se týkal obdobné věci, což stěžovatel hodnotí jako porušení svých základních práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti obsáhle vykreslil své osobní poměry v období po vykonání trestu odnětí svobody, který mu byl uložen výše uvedeným rozsudkem městského soudu ze dne 20. dubna 2010. V odůvodnění svých usnesení obecné soudy vůbec neuvedly a nevysvětlily, proč podle jejich názoru nejsou stěžovatelem předložené skutečnosti tak významné, aby převážily fakt dřívějšího opakování trestné činnosti a aby odůvodnily postup podle §83 odst. 1 věty druhé trestního zákoníku. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, což v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu rovněž představuje porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Námitky stěžovatele nakonec směřují i vůči tomu, že v jeho případě nebyl adekvátní prostor pro prokázání, že podmíněné odložení výkonu trestu odnětí svobody nemohlo být efektivní k nápravě odsouzeného. Stěžovatel totiž spáchal všechny trestné činy v době od 11. března do 22. března 2010, tedy během krátkých 11 dnů, což nelze považovat za adekvátní prostor pro to, aby podmíněně odložený výkon trestu působil výchovně. V této souvislosti poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 1999 sp. zn. 7 Tz 114/99, který v jiné věci uznal, že se odsouzená osvědčila i přesto, že na začátku zkušební doby spáchala úmyslně stejnorodé trestné činy. S tím souvisí i námitka, že usnesení městského soudu nepřímo konstatovalo pouhou represivní funkci trestu. Městský soud totiž na jedné straně uznal příčinnou souvislost stěžovatelovy závislosti na drogách a jeho trestné činnosti, ve svém usnesení ji však považoval za irelevantní a vedoucí nutně k tíži odsouzeného, neboť odsouzený se podle napadených usnesení mohl podrobit léčení již v této době, avšak tak neučinil. Nijak přitom nepřihlédl k tomu, že v době jeho rozhodování stěžovatel již víc než 8 měsíců drogy nepožíval, a proto odpadl důvod chránit před ním společnost. Z toho podle stěžovatele plyne, že napadené usnesení připustilo argumentaci odsouzeného, že k tomu, aby vedl řádný život, není třeba výkonu trestu odnětí svobody. Městský soud ale přesto rozhodl podle stěžovatele tak, že "se nepodrobil léčení, nic se svojí závislostí nedělal a teď za to bude pykat", a to i navzdory tomu, že osamocená represivní funkce trestu je ústavně nepřípustná. Tím napadené usnesení porušilo i princip proporcionality ve smyslu nezbytnosti a adekvátnosti užití trestněprávního prostředku ochrany a princip ultima ratio ve smyslu principu subsidiarity přísnějšího, resp. citelnějšího trestu.
II.
Přípustnost a včasnost ústavní stížnosti
11. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se vypořádat s otázkou její přípustnosti. Ústavní stížnost byla totiž podána za situace, kdy Ústavní soud svým usnesením ze dne 22. února 2011 sp. zn. III. ÚS 412/11 (viz výše) již odmítl pro zjevnou neopodstatněnost jinou ústavní stížnost stěžovatele, jež směřovala vůči těm samým usnesením obecných soudů.
12. Podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že tímto způsobem formulovaná překážka věci rozhodnuté se omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením [srov. usnesení ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 2811/07, usnesení ze dne 19. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3253/09 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V dané věci tedy nebyl shledán žádný důvod, pro který by ústavní stížnost nebylo možné považovat za přípustnou.
13. Zároveň je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost byla podána dne 1. března 2011, tedy v průběhu 60denní lhůty pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jejíž počátek se v daném případě odvíjel ode dne 10. února 2011, kdy bylo napadené usnesení krajského soudu doručeno stěžovateli. Skutečnost, že se jednalo o v pořadí druhou ústavní stížnost stejného stěžovatele proti stejným rozhodnutím, jež byla podána poté, co byla původní ústavní stížnost odmítnuta, neměla pro posouzení její včasnosti žádný význam.
III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti usnesením obecných soudů, kterými bylo ve smyslu §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody stěžovatele na trest nepodmíněný, přičemž stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv a svobod v tom, že tyto soudy v příslušném řízení neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, nedostatečně se zabývaly okolnostmi případu a konstatovaly pouze represivní funkci uloženého trestu.
16. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti se Ústavní soud musel v první řadě vypořádat s tím, že stěžovatel v tomto řízení uplatňuje ty samé námitky, jež byly obsahem jeho předchozí ústavní stížnosti proti napadeným usnesením a k jejichž obsahu se Ústavní soud věcně vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 412/11, kterým tuto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Je třeba zdůraznit, že výše uvedený závěr, podle kterého může stěžovatel opakovaně podat ústavní stížnosti proti těm samým rozhodnutím i v případě, že o jeho původní ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým usnesením a mezitím nedošlo k uplynutí lhůty k jejímu podání podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, se týkal obecně pouze přípustnosti případné opakované ústavní stížnosti. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se takovýmto podáním vytváří pro stěžovatele procesní prostor, aby se mohl novým rozhodnutím Ústavního soudu v téže věci domoci přehodnocení podle jeho názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v té samé věci. V této souvislosti přitom neobstojí ani poukaz stěžovatele na to, že senát Ústavního soudu je podle §23 zákona o Ústavním soudu vázán jen právním názorem vysloveným v nálezu, a tedy a contrario se může od právního názoru vysloveného v usnesení odchýlit. Tento postup totiž lze použít jen v případě, že senát Ústavního soudu posuzuje jinou věc, na kterou by však s ohledem na její skutkové okolnosti měly být vztaženy právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu, od něhož se chce tento senát odchýlit, nikoliv však tehdy, je-li předmětem přezkumu ta samá konkrétní věc. Nemožnost takovéhoto přehodnocení totiž vyplývá z nepřípustnosti opravného prostředku (odvolání) jak proti nálezům (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tak proti usnesením Ústavního soudu (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takovýto opravný prostředek přitom není možné konstruovat ani postupem, který v dané věci zvolil stěžovatel s ohledem na svoji povahou nahodilou okolnost, že usnesení sp. zn. III. ÚS 412/11 bylo vydáno ještě v průběhu lhůty pro podání ústavní stížnosti.
17. Lze tedy shrnout, že podal-li stěžovatel opakovanou ústavní stížnost, "veden snahou uvést na pravou míru zjevné omyly usnesení sp. zn. III. ÚS 412/11", nemohl Ústavní soud přihlédnout k těm jeho námitkám, kterými se fakticky domáhal přehodnocení právních závěrů Ústavního soudu v uvedeném usnesení. Opodstatněnost ústavní stížnosti tak mohl posoudit jen ve vztahu k námitkám novým, jež v předchozím řízení nebyly ze strany Ústavního soudu předmětem věcného posouzení [srov. usnesení ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1311/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
18. V dané věci stěžovatel uplatnil pouze námitky obsažené již v jeho původní ústavní stížnosti, k nimž se z tohoto důvodu Ústavní soud vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 412/11. Výjimku představují jen námitky směřující přímo proti postupu a právním závěrům Ústavního soudu v uvedené věci. Ve smyslu výše uvedené argumentace je tedy zřejmé, že nové posouzení těchto námitek, resp. přehodnocení právních závěrů obsažených v usnesení sp. zn. III. ÚS 412/11, není s ohledem na vyloučení opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu (srov. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) přípustné, o čemž byl stěžovatel v předmětném usnesení náležitě poučen. Tato skutečnost se tak do jejich posouzení v dané věci promítá tím způsobem, že k nim Ústavní soud nemůže přihlédnout. Uvedený závěr se přitom uplatní i ve vztahu k námitce porušení imperativu zákazu výlučně represivní funkce trestu (bod 10), ke které stěžovatel uvedl, že se s ní Ústavní soud v uvedeném usnesení navzdory jejímu uplatnění nevypořádal. V dané věci má však Ústavní soud za to, že jeho závěry podle uvedeného usnesení, byť obecněji formulované, dopadají i na ni. Konkrétně se to týká závěru, že obecné soudy neshledaly stěžovatelem uvedené skutečnosti za natolik významné, aby odůvodnily postup podle §83 odst. 1 věty druhé trestního zákoníku, jakož i toho, že obecný soud rozhodující o přeměně trestu není oprávněn přehodnocovat jeho uloženou výši.
19. Poněvadž stěžovatel jiné námitky neuplatnil, neshledal Ústavní soud žádný důvod, pro který by bylo možné v tomto řízení přisvědčit stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv a svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Ze stejných důvodů odmítl i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.