ECLI:CZ:US:2011:2.US.736.11.1
sp. zn. II. ÚS 736/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky ABB s. r. o., se sídlem Sokolovská 84-86, 186 00 Praha 8, zastoupené JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem se sídlem Na Příkopě 8, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 3063/2010-447, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2010 č. j. 49 Co 326/2006-425 bylo v řízení o určení vlastnictví k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. března 2006 č. j. 15 C 58/98-309 potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobci (stěžovatelce) nepodařilo v řízení prokázat skutečnosti, z nichž dovozuje nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům, tj. skutečnost, že by státní podnik EJF Brno (předchůdce žalobce) při dispozici s majetkem zrušeného státního podniku způsobem uvedeným v §28 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku (dále jen "zákon o státním podniku"), ve znění do 31. března 1991, nakládal též se spornými pozemky. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, když byl i toho názoru, že pro rozhodnutí o uplatňovaném určení již není významné, zda byly splněny podmínky k tomu, aby se vlastníkem sporných pozemků na základě zákona České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), stalo statutární město jako takové a bylo zapsáno do katastru nemovitostí.
3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 3063/2010-447 odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádný rozpor s hmotněprávními ustanoveními [konkrétně odvolací soud vycházel z §6, §13 odst. 2 písm. d) a z §28 odst. 1 zákona o státním podniku, jakož i z §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.], nebo že by svým rozhodnutím řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a neshledal ani rozpor se stávající judikaturou k dané problematice.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, které dovozuje z toho, že Nejvyšší soud pominul zkoumání otázek označených stěžovatelkou v dovolání, a zabýval se otázkami, které stěžovatelka vůbec nenamítala, čímž vykročil z mezí, ve kterých měl potvrzující rozsudek přezkoumat. Stěžovatelka sice připouští, že posouzení otázky zásadního právního významu je věcí uvážení dovolacího soudu, ale na druhé straně dovolací soud nemůže rozhodovat libovolně. Stěžovatelka formulovala konkrétní dovolací otázky, avšak dovolací soud je odmítl s neurčitým odkazem na judikaturu k výkladu zákona č. 172/1991 Sb., tedy normy, o níž stěžovatelka své vlastnické právo v žádném případě neopírala, a která se rozhodování o určovací žalobě stěžovatelky věcně ani časově netýkala.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatelka brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho posouzení přípustnosti dovolání. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne [v dané věci tedy v rámci postupu podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Taková pochybení však Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud vyložil, proč se stěžovatelka nemůže domáhat určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Pro rozhodnutí navíc nebylo podstatné, o jaké právní předpisy opírala vlastnické právo stěžovatelka, ale to, jak tuto otázku posoudily obecné soudy, tzn. že stěžovatelka své vlastnické právo neprokázala. Ústavní soud má tedy za to, že Nejvyšší soud postupoval v intencích, jež mu pro dovolací přezkum stanovuje §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tedy založit nemůže a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Možnost stručného odůvodnění rozhodnutí poskytuje Nejvyššímu soudu §243c odst. 2 o. s. ř. Ani v tomto směru nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu