ECLI:CZ:US:2011:2.US.761.11.1
sp. zn. II. ÚS 761/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. J. S., advokátky, zastoupené JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem Advokátní kanceláře v Tišnově, Jungmannova 68, proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 418/2010-94 ze dne 8. 12. 2010 a usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 79 Nc 1885/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti napadenému rozhodnutí, ve znění doplňujícího rozhodnutí ze dne 1. 10. 2009 a opravného usnesení ze dne 12. 11. 2009, o nařízení exekuce na majetek povinné (stěžovatelky) podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2006 čj. 14 C 139/2001-104, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2009. Stěžovatelka požaduje i zrušení souvisejícího rozhodnutí městského soudu.
Stěžovatelka žádá o přezkoumání zákonnosti napadených rozhodnutí, přičemž důvodem pro jejich zrušení je dle stěžovatelky pochybení soudu v identifikaci žalovaného, resp. povinného (stěžovatelky), napravované místně nepříslušným exekučním soudem a průtahy soudního řízení trvajícího déle než jeden kalendářní rok.
Stěžovatelka uvádí, že je vůči ní vedeno exekuční řízení ve věci údajného dluhu za užívání nebytových prostor na základě neplatné smlouvy o podnájmu. V exekučním titulu, tedy v rozhodnutí krajského soudu a předcházejícím rozhodnutí městského soudu je nedostatečně identifikována, tedy vadně a v rozporu s ustanovením občanského soudního řádu označena. V návrhu schází označení žalované tak, že není uvedeno bydliště žalované, popřípadě rodné číslo, a protože se jedná o věci z obchodního styku, schází další identifikace jako je identifikační číslo podnikatele, DIČ, či osvědčení ČAK. Zdůrazňuje, že identifikace v exekučním titulu je dána pouze jménem, příjmením, výkonem povolání - advokátka a sídlem kanceláře, přičemž příjmení lze změnit, stejně tak lehce zaměnitelné je sídlo advokátní kanceláře. Dle stěžovatelky je proto exekuční titul nevykonatelný.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že soud se námitkami stěžovatelky ohledně tvrzeného nedostatku v označení povinné zabýval. Podrobně rozvedl, z jakých důvodů považuje identifikaci stěžovatelky za dostatečnou a odpovídající zákonným požadavkům, a to jak v exekučním titulu, tak v řízení o nařízení exekuce. Upřesňuje, že v rozhodnutí o nařízení exekuce byla stěžovatelka jako povinná označena zcela v souladu s exekučním titulem, přičemž nesrovnalost v označení povinné v doplňujícím rozhodnutí byla odstraněna opravným usnesením. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska ústavnosti nemá napadenému rozhodnutí co vytknout. Z obsahu příslušných rozhodnutí jednoznačně vyplývá, kdo byl ve věci jako žalovaný zavázán k zaplacení předmětných částek a vůči komu bylo v důsledku nesplnění právě této povinnosti vedeno exekuční řízení, resp. že se jedná o totožnou osobu. Ostatně z podání činěných stěžovatelkou vůči soudu je zřejmé, že v důsledku předmětných rozhodnutí fakticky nedošlo k žádným pochybnostem ohledně její identity, stěžovatelka s nimi byla seznámena a měla možnost vůči nim uplatnit opravné prostředky, o nichž bylo řádně rozhodováno.
S ohledem na argumentaci stěžovatelky a její požadavek na přezkoumání zákonnosti napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy (pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele). Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům
Námitkou stěžovatelky, dle níž nedostatky v identifikaci povinné napravoval místně nepříslušný exekuční soud, se Ústavní soud pro její nekonkrétnost nepodloženou jediným argumentem, nemohl zabývat, neboť jeho kompetence směřují k objektivnímu posouzení námitek obsažených v ústavní stížnosti, nikoliv k vyhledávání nejzákladnějších argumentů, které by mohly svědčit povšechnému tvrzení stěžovatele. Námitkou stěžovatelky ohledně průtahů ve skončeném řízení se Ústavní soud rovněž nemohl zabývat, v této souvislosti jen poukazuje na možnost využít prostředků daných zákonem č. 82/1998 Sb.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu