ECLI:CZ:US:2011:2.US.767.11.1
sp. zn. II. ÚS 767/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, 460 31 Liberec 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 5116/2009-339 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 6. 2009 č. j. 29 Co 566/2008-329 v části potvrzující rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 21 C 472/1999, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. 12. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 274/04 (N 53/48 SbNU 607) ze dne 11. 3. 2008 byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1454/2004 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003. V návaznosti na tento nález Ústavního soudu se krajský soud vyjádřil obecně k institutu fideikomisární substituce (tzv. svěřenské náhradnictví), který byl upraven v ust. §608 a násl. o. z. o. z roku 1811 a má charakter institutu dědění ze závěti. Na obmyšleného fideikomisárního subsituta je třeba pohlížet jako na dědice ze závěti. Podstatou tohoto institutu bylo "zůstavitelovo nařízení, že pozůstalost nebo její část, která připadá dědici (ten má postavení předního dědice, tzv. instituta), má po tomto předním dědici v určitém případě (i v případě úmrtí tohoto předního dědice) připadnout jiné osobě (tzv. substitutu), která se stává dědicem zůstavitele, nikoli dědicem instituta (předního dědice)." Ze skutkových zjištění vyplynulo, že zůstavitel J. G. uložil své manželce, coby přední dědičce (institutu), aby přenechala po své smrti dědictví dalším osobám, a to konkrétně sestrám zůstavitele A. R. (1/4) a M. Z. (1/4) a příbuzným své manželky J. G. (1/2), přičemž stěžovatel byl ve vzdálenějším příbuzenském vztahu k sourozencům J. G., neboť jeho děd byl jejím bratrem a jeho otci R. D. připadl podíl ve výši 1/24. V žádném případě ovšem nebyl prokázán jeho vzdálenější příbuzenský vztah k sestrám zůstavitele. Proto podle názoru krajského soudu stěžovateli nenáleželo vydat podíly, které měly připadnout sestrám zůstavitele, ale jen podíly jemu příbuzných osob. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť nebyly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nerespektovaly právní názory a závěry z předchozích nálezů Ústavního soudu. Právní názor soudu na to, že stěžovatel nemá nárok po těch obmyšlených dědicích, k nimž nebyl prokázán příbuzenský poměr, je podle jeho názoru nesprávný, neboť zákonodárce v době, kdy koncipoval zákon o mimosoudních rehabilitacích, nepředvídal, že vzhledem k archaismu fideikomisární substituce vůbec může takový případ nastat. Kdyby znalost hmotného práva zákonodárce šla tak daleko, že by mu o tomto institutu bylo více známo, pak by se to jistě projevilo i v samotném zákoně vhodnější formulací oprávněných osob. V rozhodnutích obecných soudů navíc absentuje odůvodnění, resp. vypořádání se s celým institutem fideikomisární substituce, a proto lze tato rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelná. Podstatou posouzení nároku stěžovatele měla být okolnost, kdo z dalších obmyšlených mohl či nemohl uplatnit svůj dědický nárok z fideikomisární substituce a také otázka přechodu takto případně nabytého nároku toho kterého z obmyšlených po jejich smrti na jejich příbuzné či ostatní povolané dědice. Stěžovatel dovodil, že když Ústavní soud konstatoval, že jeho otec nemohl svobodně učinit krok, jímž by se ujal svěřeneckého náhradnictví, je nepochybné, že tento krok nemohli učinit ani další jeho příbuzní, resp. obmyšlení dědicové, a to bez ohledu na to, zda byli či nebyli odsunuti. Není dosud najisto postaveno, že za situace, kdy dědicové byli povoláni ke stanoveným podílům, by jim nepříslušelo právo přírůstku, nebylo-li by některého z povolaných dědiců. Stěžovatel proto uzavřel, že nerespektováním právního názoru vysloveného v předcházejících nálezech Ústavního soudu, za situace, kdy se obecné soudy nevypořádaly s institutem fideikomisární substituce, bylo nepochybně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel taková pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Obecné soudy dospěly
k závěru, který lze s ohledem na předcházející judikaturu Ústavního soudu ve věcech stěžovatele (nálezu sp. zn. IV.ÚS 56/94, N 36/3 SbNU 267, sp. zn. IV. ÚS 205/97, N 144/9 SbNU 279 a sp. zn. I. ÚS 274/04, N 53/48 SbNU 607), ústavně aprobovat, tedy že absence příbuzenského vztahu mezi stěžovatelem a sestrami zůstavitele neumožňuje to, aby jejich podíly na nemovitostech nabyl stěžovatel.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 205/97 Ústavní soud mj. uvedl, že politický nátlak působil jako dlouhodobý proces, a proto stěžovatelův otec neučinil a ani učinit nemohl právní úkon, jež by v právním státě nepochybně učinil. V rozsahu jeho podílu, tedy jedné čtyřiadvacetiny, proto stěžovatelova otce nelze považovat pouze za osobu oprávněnou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a), resp. b), zákona č. 87/1991 Sb., ale za osobu oprávněnou podle ust. §3 odst. 1 cit. zákona. Podle Ústavního soudu neexistovaly žádné důvody, proč by k nápravě nemohlo dojít i ve vztahu k stěžovateli jakožto jeho dědici. V nálezu sp. zn. I. ÚS 274/04 pak Ústavní soud řešil, zda by stěžovateli neměl náležet větší podíl na daných nemovitostech, jež by nebyl jen odvozen od jeho otce a jeho sourozenců. Jak Ústavní soud uvedl v daném nálezu, v projednávané věci může být namístě "i extenzivní výklad klíčového ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve vztahu k širšímu příbuzenskému poměru stěžovatele, přinejmenším ke G., E. a A. D.; bez významu není ani tvrzení stěžovatele, týkající se optického archaismu institutu fidekomisární substituce a jejího nedostatečného odrazu či reflexi v restitučním zákonodárství, byť se to může na první pohled jevit toliko jako argument de lege ferenda. Postavení stěžovatele jako oprávněné osoby však nesmí být zhoršeno ve vztahu k jiným, ve srovnatelné situaci se nacházejícím restituentům jen proto, že jeho předek před více než sedmdesáti lety, za existence jiného státu a před nástupem totalitních režimů nepoužil např. klasické závěti ale institutu fideikomisární substituce."
V návaznosti na tento nález obecné soudy přiznaly stěžovateli na předmětných nemovitostech podíl v celkovém rozsahu 1/2 (stěžovatelův otec byl původně obmyšlen zůstavitelem v podíle 1/24; nálezem sp. zn. I. ÚS 274/04 bylo zrušeno rozhodnutí obecných soudů přiznávající stěžovateli podíl v rozsahu 1/8). V návaznosti na výše řečené nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že požadavku, aby byla posouzena otázka, zda stěžovatel nemá náležet větší podíl na dané nemovitosti, který by vycházel ze širšího příbuzenského poměru stěžovatele, bylo učiněno zadost. Nebyl-li stěžovatel příbuzným sester zůstavitele J. G., neboť byl jen vzdáleným příbuzným zůstavitelovy manželky J. G., není ještě z toho možno dovozovat porušení jeho legitimního očekávání na to, že se mu podílů zůstavitelových sester dostane. Nelze totiž usuzovat, že by předcházející nálezy Ústavního soudu takovéto očekávání stěžovatele vyvolaly, neboť z nich neplyne, že by obecné soudy byly povinny vztahovat ust. §3 odst. 4 zákona č. 87/1999 Sb. i na osoby, které se stěžovatelem nebyly v příbuzenském stavu. Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že se obecné soudy s námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který nevybočil z mezí možného posouzení věci.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu