ECLI:CZ:US:2011:2.US.859.11.1
sp. zn. II. ÚS 859/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. Š., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 6 Tdo 1398/2010-49 ze dne 30. listopadu 2010, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 71/2010 ze dne 30. března 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 16 T 43/2008-606 ze dne 8. prosince 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaných v záhlaví pro tvrzené porušení zejména jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), přičemž navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 shledán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm c) tr. zákona (bod 1 výroku o vině) a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona (bod 2 výroku o vině). Za tyto trestné činy byl podle §235 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl roku. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a současně byl nad stěžovatelem vysloven dohled. Na základě ustanovení §226 písm. c) tr. řádu byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin pomluvy podle ustanovení §206 odst. 1 tr. zákona a trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona.
Odvoláním stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, přičemž prvoinstančnímu rozhodnutí vytýkal zejména nezákonnost, věcnou nesprávnost a vady řízení. Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Dovoláním k Nejvyššímu soudu napadl stěžovatel rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně z důvodu, že v řízení byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§265b odst. 1 písm. d), proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné (§265b odst. 1 písm. e), dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§265b odst. 1 písm. g), a konečně z důvodu, že v řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud usnesením napadeným rovněž ústavní stížností odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
V obsáhle formulované ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva dle čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 12. čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1, odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít zejména tím, že nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědi poškozené u hlavního líčení ve smyslu §211 tr. řádu. Poškozená byla vyslechnuta dne 8. srpna 2006 na základě §158a tr. řádu, tedy ještě před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, který tak neměl sám (či prostřednictvím svého obhájce) v průběhu celého trestního řízení možnost poškozenou vyslechnout, což je o to závažnější za situace, kdy její výpověď představuje fakticky jediný přímý důkaz svědčící o jeho vině a jedná se tedy o důkaz klíčový. Poškozená tedy nebyla nikdy vyslechnuta před soudem. Odvolací soud námitky obviněného ohledně nemožnosti účastnit se výslechu poškozené a ohledně nesplnění podmínek ustanovení §211 tr. řádu posoudil jako nedůvodné, neboť podle formalistického názoru odvolacího soudu byly splněny podmínky pro uskutečnění výslechu v režimu §158 tr. řádu, neboť "neopakovatelnost (soud měl patrně na mysli neodkladnost) úkonu byla dána tím, že se svědkyně dlouhodobě zdržuje ve Velké Británii." Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že se poškozená v průběhu trestního řízení opakovaně nacházela na území České republiky. Nejvyšší soud se k námitce ohledně porušení podmínek §211 tr. řádu vůbec nevyjádřil.
K dalšímu porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že orgány činné v trestním řízení porušily zákonná ustanovení trestního řádu vztahující se k provádění domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Dne 18. dubna 2007 byl Obvodním soudem pro Prahu 6, pod sp. zn. 37 Nt 1209/2007 vydán příkaz k domovní prohlídce dle §83 tr. řádu, a to bytu č. 10, v domě č.p. X na adrese: P. Nicméně ze sdělení Policie ČR, č.j. ČTS: ORI-1647/600K-6-2006-Čk ze dne 20. července 2007 (zaslaného manželům P.) vyplývá, že domovní prohlídka se ve skutečnosti konala v bytě č. 6. Již v odvolání stěžovatel namítal rovněž nezákonnost prohlídky jiných prostor dle §83a odst. 1 tr. řádu (a tím i nezákonnost takto získaných důkazů) nařízené na základě příkazu č.j. ČTS: ORIjL647/600K-6-2006-Čk, ze dne 16. dubna 2007, což odůvodnil odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1414/07 ze dne 26. února 2009. Nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu §83a tr. řádu v přípravném řízení policejním orgánem tak bylo dle stěžovatele v rozporu s útavněprávními limity (čl. 12 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy).
Protokoly o hlavním líčení nebyly doslovně přepisovány a zápis proto nemůže být považován za věrohodný (přičemž v některých částech je zcela nesrozumitelný).
Stěžovatel rovněž namítá, že zejména soud prvního stupně nedostál svým povinnostem uloženým mu v §2 odst. 5 tr. řádu, neboť jím zjištěný skutkový stav vzbuzuje důvodné pochybnosti, přičemž má za to, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a ve věci tudíž došlo i k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel v doplňujícím podání k odvolání, v němž napadal všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, navrhl celou řadu velmi podstatných důkazů k prokázání svých tvrzení o nesprávnosti závěrů Obvodního soudu pro Prahu 6. Současně s odvoláním stěžovatel v podání ze dne 26. března 2010 a opakovaně v podání ze dne 29. března 2010 požádal o odročení veřejného zasedání s poukazem na závažné osobní a rodinné důvody. Zejména z podání ze dne 29. března 2010 lze seznat, že se ze strany stěžovatele nejednalo o snahu činit procesní průtahy v řízení, nýbrž o snahu dojíti svého ústavně zaručeného práva moci být přítomen projednávání své věci a vyjádřit se ke všem navrženým a prováděným důkazům. Odvolací soud však veřejné zasedání neodročil, dne 30. března 2010 bez přítomnosti stěžovatele provedl veřejné zasedání a rozhodl za jeho nepřítomnosti, aniž by jakkoli blíže zkoumal jeho žádost o odročení.
Stěžovatel má dále za to, že trestní stíhání vůči němu bylo vedeno v rozporu se zákonem, neboť v době jeho zahájení existovaly skutečnosti, pro které bylo nepřípustné. Stěžovatel konkrétně namítá, že trestní stíhání bylo zahájeno (a v něm pokračováno) i přesto, že bylo podmíněno souhlasem poškozené, který nebyl dán, a trestní stíhání bylo tedy nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu. Stěžovatel na existenci této procesní překážky opakovaně upozorňoval v návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 18. července 2007 i v žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle §157a tr. řádu ze dne 22. srpna 2007. Stěžovatel má zejména z obsahu výpovědí jeho a poškozené za prokázané, že mezi nimi existoval vztah druha a družky minimálně do zahájení trestního řízení.
Konečně má stěžovatel za to, že by jednání (popsané pod bodem 1 a 2 výroku o vině), jímž byl pravomocně uznán vinným, mělo být právně kvalifikováno jakožto tzv. nebezpečné pronásledování ve smyslu §354 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin vydírání ve smyslu §235 tr. zákona. Soudy obou stupňů dle stěžovatele nesprávně právně kvalifikovaly jednání popsané v obžalobě, jakožto jednání se zbraní podle §89 odst. 5 tr. zákona, aniž by tento právní závěr řádně zdůvodnily.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat, je-li ve věci aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, a z pohledu principu proporcionality byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou podústavního práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Dále v případech, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem podústavního práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, resp. nevyplývá z nich při žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení - sv. 29. Praha, C. H. Beck 2003, nález č. 10, str. 69).
V projednávané věci však Ústavní soud žádný ze shora uvedených důvodů pro zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal.
Ústavní soud musí zejména konstatovat, že stěžovatel stejné námitky jako v ústavní stížnosti uplatnil již v dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že poškozená byla vyslechnuta pouze v přípravném řízení, a to dle §158 a tr. řádu, přičemž se mělo jednat o neopakovatelný nebo neodkladný úkon. Poškozená byla vyslechnuta v přítomnosti soudce a neodkladnost (dle soudu neopakovatelnost) tohoto úkonu byla dána tím, že se poškozená dlouhodobě zdržuje v zahraničí, kde i pracuje a její dosažitelnost pro účely trestního řízení byla sporná. Uvedené se potvrdilo i v průběhu řízení před soudem, kdy se svědkyně opakovaně nedostavila k hlavnímu líčení s tím, že není schopná se v dohledné době k soudu dostavit. Soud sice uznal, že ohledně její výpovědi se jedná o klíčový důkaz, současně však dovodil, že se nejedná o důkaz jediný.
Ústavní soud poznamenává, že dle §89 odst. 1 a §160 odst. 1, 2 a odst. 4 tr. řádu lze dokazování v trestním řízení provádět toliko po zahájení trestního stíhání. Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování pouze po zahájení trestního stíhání je zejména garance práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení ve stejné míře, v jaké je garantováno v rámci hlavního líčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 ve věci sp. zn. III. ÚS 376/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 174, str. 291 a násl.). Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka nebo spoluobviněného. Tento postulát vyžaduje, aby bylo obviněnému nebo jeho obhájci umožněno zúčastnit se tohoto výslechu a klást vyslýchaným osobám otázky.
Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, přičemž soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda ten který úkon je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným. V případě provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu je právo na obhajobu, realizované jinak přítomností obhájce, suplováno přítomností soudce, který garantuje zákonnost jeho provedení.
Právní závěry Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, které vyplývají z jeho ustálené judikatury, jsou ve zkratce následující. Jednotlivá ustanovení odstavce 3 článku 6 Úmluvy představují pouze zvláštní aspekty práva na spravedlivý proces zaručeného v odstavci 1 tohoto článku, proto je třeba stížnost zkoumat z pohledu obou odstavců. Všechny důkazy by měly být prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného, soud nicméně připouští určité výjimky z tohoto pravidla, pokud není ohroženo právo na obhajobu. Obecným pravidlem je, že obviněnému musí být alespoň jedenkrát dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi nebo v pozdějším stadiu (viz např. rozsudek Van Mechelen a ostatní proti Nizozemí, 1997).). Za určitých okolností se může jevit nezbytné použít jako důkazy výpovědi svědků učiněné v přípravném řízení. Měl-li obviněný dostatečnou a přiměřenou příležitost zpochybnit tyto výpovědi, ať již v jejich průběhu nebo v pozdější fázi řízení, není jejich použití samo o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Z principu kontradiktorního řízení existují výjimky, opatření omezující práva obhajoby ovšem musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. Podle Evropského soudu pro lidská práva však výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být jediným důkazem viny, právo obviněného na obhajobu je omezeno v míře neslučitelné s citovanými články Úmluvy, jestliže "je výrok soudu o vině obviněného založen výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi osoby, kterou obviněný nebo jeho obhájce neměl možnost vyslýchat ani v přípravném řízení a ani v hlavním líčení" (viz např. rozsudek Sadak a ostatní proti Turecku, 2001; rozsudek Doorson proti Nizozemí, 1996; věc P.S. proti Německu, 2001).
V dané věci nabyl Ústavní soud přesvědčení, že obecný soud, pokud vycházel z výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení, stěžovatelova práva neporušil. I když se jednalo o důkaz přímý, byl podporován řadou dalších nepřímých důkazů, které tvořily ucelený řetězec a jejichž společným hodnocením dospěl soud k závěru o vině stěžovatele. Jednalo se zejména o důkaz výpovědí matky poškozené a psychoterapeutky poškozené, kterým se svěřila s jednáním stěžovatele vůči ní. Matce se poškozená svěřila telefonicky dne 6. 6. 2008, kdy jí popsala, jak ji stěžovatel ve svém bytě svázal, vyhrožoval, zasílal výhružné e-maily. Svědecká výpověď poškozené a její matky ohledně podstatných skutečností korespondují s obsahem trestního oznámení, které učinila poškozená na policii v Surrey ve Velké Británii dne 7. 6. 2006. Toto trestní oznámení je dále v souladu s obsahem SMS zpráv, které poškozené zaslal obžalovaný dne 5.6.2006 a které byly Policií ČR přepsány do úředního záznamu na č.l. 60-61. Při hodnocení těchto důkazů ve vztahu k věrohodnosti poškozené je podle odvolacího soudu významná též časová shoda, tj. že výhrůžné SMS byly poškozené zaslány dne 5. 6. 2006, že poškozená matce telefonovala dne 6. 6. 2005 a trestní oznámení učinila dne 7. 6. 2006. Dalším důkazem, svědčícím proti stěžovateli, je dopis poslaný poškozenou dne 28. 1. 2006 kamarádce, v němž vylíčila inkriminované jednání stěžovatele, zprávou zprostředkovatelské agentury Student Agency o jednání s poškozenou o její žádosti, aby na ni neposkytovala stěžovateli jakékoli kontakty.
Námitky stěžovatele ohledně provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků jsou nedůvodné. Domovní prohlídka v bydlišti stěžovatele byla provedena dle §83 tr. řádu na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6. Stěžovatel měl možnost, pokud byl přesvědčen o nezákonnosti domovní prohlídky, podat ústavní stížnost proti výše citovanému příkazu soudce k jejímu provedení. V ústavní stížnosti směřující proti již pravomocnému odsuzujícímu rozsudku lze v souvislosti s nezákonně provedenou domovní prohlídkou namítat zejména nepřípustnost konkrétních důkazů, které byly takto získány a na jejichž základě byl uznán vinným. Stěžovatel však žádný konkrétní důkaz, který by byl získán nezákonným způsobem, výslovně neuvádí. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti na základě svých tvrzení zpochybňuje již samotnou zákonnost domovní prohlídky, lze poukázat na 60ti denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti příkazu k provedení domovní prohlídky z čehož lze dovodit závěr, že tyto námitky lze za současného stavu považovat za opožděné.
Ohledně argumentace stěžovatele týkající se prohlídky jiných prostor a pozemků dle §83a odst. 1 tr. řádu, lze pouze odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS -st. 31/10 (č. 426/2010 Sb.).
K dalším námitkám stěžovatele týkajícím se nepřítomnosti u veřejného zasedání a nepřípustnosti trestního stíhání se v napadeném usnesení podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož argumentaci na str. 5 a 6 usnesení lze v podrobnostech odkázat s tím, že jeho závěry považuje Ústavní soud za ústavně souladné. Nejvyšší soud k nepřítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání zejména uvedl, že obviněný podrobněji nespecifikoval okolnosti, pro které se nemohl dostavit k veřejnému zasedání, a soud tedy neměl hodnověrné údaje o nemožnosti obviněného k veřejnému zasedání se dostavit. Další okolností, kterou bylo nutno vzít v úvahu, bylo zjištění, že obhájce obviněného při konstatování písemnosti obviněného k dotazu soudu sdělil, že žádné návrhy na doplnění dokazování nemá. Za takových okolností nebyl dán důvod k odročení veřejného zasedání.
K nepřípustnosti trestního stíhání vymezené v §11 a §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu se uvádí "je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět". Ve vztahu k uvedeným ustanovením a dále k §163 tr. řádu Nejvyšší soud uvedl, že jak ze spisového materiálu, tak z rozhodnutí soudů vyplývá, že poškozená před svým výslechem byla v souladu se zákonem poučena a že před odjezdem poškozené do Anglie existovaly mezi ní a obviněným rozpory, obviněnému bylo sděleno poškozenou, že vztah s ním končí (sám obviněný toto nepřímo připouští), tudíž uvedený vztah nelze posuzovat jako partnerský či družský. Souhlasit je nutno se závěrem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že ve vztahu k §235 odst. 1, 2 tr. zákona souhlasu poškozené k trestnímu stíhání nebylo třeba.
Nejvyšší soud se v napadeném usnesení řádně vypořádal i s námitkou stěžovatele, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §354 tr. zákoníku. Jednání pod bodem 1) výroku rozsudku vzhledem ke způsobu jednání obviněného nemůže podle dovolacího soudu již ze své podstaty (vylákal, přivázal k posteli připravenými popruhy, vynutil si heslo její emailové schránky...) vykazovat znaky trestného činu, kterého se dovolává. Jednání pod bodem 2) výroku rozsudku by sice mohlo vzbuzovat dojem, že jde o jednání vykazující znaky §354 tr. zákoníku, avšak vzhledem k tomu, jakou újmou obviněný hrozil, způsobem i osobám (zabije ji před očima zaměstnavatele apod.), bylo jeho jednání v souladu se zákonem správně kvalifikováno podle §235 odst. 1 tr. zákona.
K otázce aplikace §88 odst. 1 tr. zákona dovolací soud uvedl, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zákona) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného přitom svojí podstatou nepochybně nevykazuje speciální aspekty, v důsledku nichž by bylo možné dovodit jeho zvlášť (navzdory naplnění formálních znaků skutkové podstaty nestandardně) nízkou společenskou nebezpečnost. Ve vztahu k §206 odst. 1 tr. zákona a aplikace §226 písm. c) tr. řádu Nejvyšší soud odkázal na hodnocení důkazů a právní relevantnost tohoto okruhu námitek. Správnými byly shledány rovněž úvahy o použití zbraně (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 11 usnesení soudu druhého stupně).
Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel neuvedl žádnou podstatnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jeho základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu