ECLI:CZ:US:2011:2.US.879.11.1
sp. zn. II. ÚS 879/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. N. Č., zastoupené JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem Havlíčkovo nábř. 38, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2011 č. j. 8 As 24/2010-112 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2009 č. j. 22 Ca 164/2009-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 90 Ústavy, čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") č. j. 1 As 46/2008-134 krajský soud konstatoval, že k opravě chyby v katastru nemovitostí podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici, může katastrální úřad přistoupit jen tehdy, byla-li hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru v rozporu s podkladovou listinou a současně vlastníci hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují a v minulosti jej neměnili. Tyto podmínky musí být naplněny kumulativně; jestliže by byl průběh hranice mezi vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení, avšak katastrální úřad opravu chyby provést nemůže. Krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, že by byl průběh hranice nesporný, ale naopak konstatoval, že sporný stav nadále přetrvává, a proto nebyla naplněna jedna z kumulativních podmínek nezbytných k provedení opravy chyby v katastru nemovitostí. Podle krajského soudu též nebylo možno z rozdílů zobrazení v náčrtech místního šetření, náčrtech měření a obnovené mapě evidence nemovitostí dovozovat, že hranice v obnoveném operátu evidence nemovitostí (a nyní v katastru nemovitostí) byla zobrazena chybně. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem NSS jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí NSS uvedl, že právní otázky, jež byly v projednávané věci rozhodující, již byly NSS dříve posuzovány, přičemž neexistuje žádný důvod se v projednávané věci od právních názorů vyslovených v dřívějších rozhodnutích odchýlit. NSS se ztotožnil s názory správního orgánu a krajského soudu, že je v dané kauze rozhodující to, že zde existuje spor o průběh vlastnické hranice, a to již od 70. let a tento spor trvá i nadále. NSS též akceptoval názor, že s ohledem na předložené listiny nelze hovořit o zřejmém omylu při obnově katastru a že tyto podklady nemohou založit důvodnost postupu dle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. NSS dále uvedl, že se krajský soud i správní orgán vypořádaly dostatečným způsobem s otázkou navržených důkazů, a tudíž nemohlo dojít k namítanému porušení správního řádu. NSS na základě všech těchto důvodů konstatoval, že bez předložení relevantního listinného podkladu a při existenci sporu mezi vlastníky nemohl správní orgán přistoupit k úpravě sporné hranice. Za situace, kdy je předmětná hranice sporná, je jakékoliv prověřování postupu zeměměřických a katastrálních orgánů při obnově nadbytečné, neboť ani katastrální úřad ani správní soud nemohou o průběhu hranice rozhodnout. Jelikož nenastaly předpoklady pro opravu chyby v katastrálním operátu, NSS zhodnotil stížní námitky jako nedůvodné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí vybočují ze zásady rovného postavení účastníků řízení a rovnosti občanů v právech. Vysvětlení rozdílného zákresu hranic sousedících pozemků mezi podkladovými listinami na straně jedné a polním náčrtem a změněným operátem na straně druhé se neopírá byť jen o jediný racionální poznatek, přičemž absentuje jakýkoliv přezkoumatelný důvod pro tento postup. Podle stěžovatelky je ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona samo o sobě prostředkem nápravy zjevné chyby, ke které v projednávané věci došlo. Ust. §52 odst. 3 písm. b) katastrální vyhlášky nepřípustným způsobem rozšiřuje samotnou zákonnou podmínku opravy katastru, když ji rozšiřuje o další požadavek na písemné prohlášení vlastníků o tom, že hranice nebyla měněna, není sporná a nebyla zpochybněna. Stěžovatelka nesdílí názor NSS, že pro postup podle daného ustanovení katastrálního zákona musí být naplněny podmínky obě. Jedinou podmínkou podle jejího názoru je totiž jen posouzení otázky, zda chyba v katastru vznikla zřejmým omylem či nikoliv. S touto skutkovou otázkou se žádný ze správních orgánů ani soudů nevyrovnal. Výklad NSS jde podle stěžovatelky nad rámec meze stanovené zákonem. To vše se projevuje v nerovném postavení stěžovatelky jako občana a účastníka řízení. Ač chybu zavede správní orgán sám svou omylnou činností, není to on sám, který je povinen chybu napravit, ale nutí konat a opatřovat důkazy občana. Mělo by přitom být záležitostí veřejné moci, aby svou chybu napravila. Postup orgánů veřejné moci neumožňuje stěžovatelce vést spravedlivý proces, ale naopak je stěžovatelka nucena opatřovat si důkazy od třetích osob, kterými má sama napravovat pochybení veřejné moci.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Těmto rozhodnutím rozhodně nelze vytknout pochybení, které by mohlo dosáhnout intenzity zásahu do základních práv, ale naopak rozhodnutí NSS je pečlivě vyargumentováno a přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatelky. NSS ústavně souladným způsobem vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že nenastaly předpoklady pro opravu chyby v katastru nemovitostí (tj. že nedošlo ke kumulativnímu naplnění podmínek nezbytných k provedení opravy katastrálním úřadem). Ústavní soud nemohl též přehlédnout roli setrvalé judikatury NSS stran výkladu a aplikace ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona (z jehož dikce podle NSS vyplývá, že příslušný správní orgán nemůže přistoupit k opravě chyby, která je sporná, či nejasná), které lze z hlediska ústavnosti stěží co vytknout. Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala (kromě porušení několika dalších principů) především porušení svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na rovnost účastníků řízení, označená základní práva na věc nedopadají a nemohla tak být porušena jí uváděným způsobem. V projednávané věci bylo ve hře především stěžovatelčino základní právo na majetek, přičemž zásah do něj stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenamítala, ale formálně namítala pouze porušení výše uvedených procesních práv. Jde-li stěžovatelce o ochranu jejího vlastnictví, má k dispozici jiný opravný prostředek, jak to konstatovaly i obecné soudy, podle nichž ani katastrální úřad ani správní soud nemohly z tohoto důvodu o průběhu hranice rozhodnout (č.l. 120). Ze skutečnosti, že stěžovatelčina žaloba byla zamítnuta, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 1, 90 a 96 Ústavy, tak tato ustanovení neobsahují žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu