ECLI:CZ:US:2011:2.US.961.11.3
sp. zn. II. ÚS 961/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. září 2011 sp. zn. II. ÚS 961/11 v řízení o ústavní stížnosti L. L. proti výroku III rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. května 2010 sp. zn. 13 P 55/2008, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit zpětně dlužné výživné pro nezletilého syna k rukám jeho babičky, a části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2011 sp. zn. 27 Co 445/2010, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrzen, za účasti Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a I. R. a I. M. jako vedlejších účastnic řízení.
Výrok
I. Výrokem III rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. května 2010 sp. zn. 13 P 55/2008 a částí výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2011 sp. zn. 27 Co 445/2010, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III, byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok III rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. května 2010 sp. zn. 13 P 55/2008 a část výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2011 sp. zn. 27 Co 445/2010, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III, se ruší.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. dubna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu namítaného porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i příslušného spisu vedeného u Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") pod sp. zn. 13 P 55/2008 vyplývá, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 24. listopadu 2008 č. j. 13 P 55/2008-77 byla schválena dohoda rodičů nezletilého M. R., syna stěžovatele, a I. R., vedlejší účastnice, podle které byl nezletilý svěřen do její výchovy. Tímto rozsudkem byl stěžovatel rovněž zavázán platit na jeho výživu počínaje dnem 3. dubna 2008 částku 3 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. prosince 2008 částku 2 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám jeho matky.
3. Dne 29. června 2009 podala vedlejší účastnice I. M., babička nezletilého z matčiny strany, návrh na jeho svěření do své péče a výchovy, který odůvodňovala tím, že nezletilý od března 2009 fakticky zůstával v její péči, resp. v péči své prababičky, a její dcera se o něj nebyla schopna postarat. Usnesením okresního soudu ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 13 P 55/2008-183 bylo v průběhu tohoto řízení na její návrh nařízeno předběžné opatření, kterým byl nezletilý předběžně svěřen do výchovy své babičky. Žádné jiné povinnosti nebyly tímto usnesením stanoveny.
4. O samotném návrhu rozhodl okresní soud svým rozsudkem ze dne 18. května 2010 č. j. 13 P 55/2008-254 tak, že návrhu vyhověl a nezletilého svěřil do výchovy babičce ze strany matky I. M. Ta se na základě tohoto rozsudku stala rovněž oprávněnou přijímat a vymáhat výživné od rodičů. Na výrok I o svěření do výchovy navazují ve vztahu k stěžovateli výrok II, kterým mu byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilého částku 2 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám babičky nezletilého, a výrok III, kterým mu byla zpětně stanovena povinnost zaplatit k rukám babičky nezletilého rovněž dlužné výživné za období od 1. prosince 2009 do 31. května 2010 (dále též "předmětné období") v celkové částce 12 000 Kč, v pravidelných splátkách po 1 000 Kč, splatných spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, avšak pod ztrátou výhody splátek. Obdobně, i když v jiné výši, byla výroky IV a V tohoto rozsudku vymezena vyživovací povinnost matky. Ve smyslu výroku VIII uvedeného rozsudku byl tímto rozhodnutím změněn původní rozsudek okresního soudu ze dne 24. listopadu 2008.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 6. ledna 2011 č. j. 27 Co 445/2010-514 byl výrok III rozsudku okresního soudu k odvolání stěžovatele potvrzen. Odvolací soud vzal za prokázané, že ačkoliv stěžovatel věděl o usnesení okresního soudu, jímž bylo nařízeno výše uvedené předběžné opatření, stále platil výživné k rukám matky nezletilého na základě předchozího pravomocného rozsudku okresního soudu ze dne 24. listopadu 2008. Rovněž konstatoval, že usnesením o nařízení předběžného opatření nebylo o výživném rozhodnuto. Podle jeho názoru to však nemění nic na tom, že byl-li nezletilý svěřen do výchovy babičky a stěžovatel o tomto rozhodnutí věděl, měl platit výživné právě k jejím rukám, protože právě ona potřeby nezletilého fakticky zajišťovala. Okresní soud proto podle jeho názoru správně rozhodl o povinnosti zaplatit dlužné výživné za dobu, kdy nezletilý byl v péči babičky. Pokud přitom stěžovatel zaplatil výživné k rukám matky nezletilého, má právo požádat ji o vrácení zaplacených částek z titulu bezdůvodného obohacení, a to s poukazem na toto vydané rozhodnutí.
6. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti výroku III uvedeného rozsudku okresního soudu ze dne 18. května 2010 a části výroku navazujícího rozsudku krajského soudu ze dne 6. ledna 2011, kterou byl rozsudek okresního soudu potvrzen ve výroku III. Stěžovatel má za to, že pokud mu předběžným opatřením ze dne 25. listopadu 2011 nebyla upravena vyživovací povinnost jiným způsobem, byl stále v platnosti původní rozsudek ze dne 24. listopadu 2008, kterým mu byla stanovena povinnost platit výživné i způsob jeho úhrady k rukám matky nezletilého. Tímto platným a pravomocným rozhodnutím se proto řídil a po dobu od prosince 2009 do května 2010 hradil výživné právě k jejím rukám, neboť pokud by tak nečinil, vystavoval by se možným důsledkům nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy. Ke změně původního rozsudku totiž došlo až rozsudkem okresního soudu ze dne 18. května 2010, jenž tak v napadené části působil zpětně.
7. Z rozsudku krajského soudu není podle stěžovatele zřejmé, jak dospěl k závěru, že otec měl platit výživné k rukám babičky, tedy že měl konat v rozporu s pravomocným soudním rozhodnutím. Matka nezletilého nebyla v předmětné době zbavena rodičovské zodpovědnosti a byla oprávněným příjemcem výživného. V řízení přitom nikdo nezkoumal, zda matka výživné přijaté od stěžovatele použila ve prospěch nezletilého, což mohla učinit bez ohledu na to, kdo o něj fakticky pečoval. Pokud by přitom soud dospěl k závěru, že tímto způsobem výživné nepoužila, měl uložit matce, aby předmětné výživné vydala k rukám babičky.
8. Stěžovatel považuje opomenutí úpravy vyživovací povinnosti v předběžném opatření za evidentní pochybení okresního soudu, které však nemůže jít k jeho tíži. V důsledku napadených rozhodnutí mu tak byla podruhé stanovena povinnost hradit výživné za předmětné období. Doporučení krajského soudu, aby vymáhal již uhrazenou částku 12 000 Kč po matce nezletilého, považuje za problematické, neboť ta přijala výživné na základě soudního rozhodnutí, nikoliv bez právního titulu. Jen stěží tak může žádat jeho vrácení z titulu bezdůvodného obohacení. Podle §99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, se navíc spotřebované výživné nevrací. Z těchto důvodů považuje stěžovatel rozsudky obecných soudů v rozsahu napadených výroků za jsoucí v rozporu s principy právního státu. V právním státě totiž nemůže být shledáno protiprávním to, že se řídil rozhodnutím soudu. Rozumí sice snaze soudů chránit především zájem nezletilého, za situace, kdy po celou dobu vyživovací povinnosti hradil výživné vždy řádně a včas, však vnímá uložení povinnosti opětovně uhradit 12 000 Kč jako značně nespravedlivé. Postupem obecných soudů proto mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Řízení před Ústavním soudem
9. Usnesením ze dne 12. dubna 2011 č. j. II. ÚS 961/11-10 byl nezletilému M. R. jako vedlejšímu účastníkovi řízení ustanoven opatrovníkem pro jeho zastupování v řízení před Ústavním soudem v této věci Městský úřad Poděbrady, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 20/I.
10. Následným usnesením ze dne 12. dubna 2011 č. j. II. ÚS 961/11-13 byla na návrh stěžovatele odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
12. Krajský soud konstatoval ve svém vyjádření, jež poskytl prostřednictvím předsedkyně příslušného senátu, že předmětnými rozsudky obecných soudů nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a odkázal na příslušnou část odůvodnění svého rozsudku. Poukázal na to, že v posuzované věci babička převzala nezletilého do faktické péče na základě předběžného opatření, čímž došlo ke změně předchozího právního stavu, a v takovém případě lze počátek vyživovací povinnosti stanovit k dřívějšímu datu než od právní moci rozsudku o svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče podle §45 odst. 1 zákona o rodině.
13. Vedlejší účastnice I. M., aniž by byla zastoupena advokátem, ve svém vyjádření uvedla, že jí stěžovatel v souladu s rozsudky obecných soudů uhradil bankovním převodem ze dne 15. března 2011 částku 12 000 Kč, kterou ona v dobré víře přijala. Zároveň oznámila, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka, k čemuž však Ústavní soud vzhledem k absenci právního zastoupení nepřihlédl.
14. Městský úřad Poděbrady, odbor sociálních věci a zdravotnictví, stručně shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že stěžovatel již uhradil uvedenou částku. Domnívá se, že o stanovení výživného ze strany rodičů bylo rozhodnuto správně, neboť v předmětné době zajišťovala výživu i potřeby nezletilého babička sama. Svého postavení vedlejšího účastníka se vzdal.
15. Okresní soud ani vedlejší účastnice I. R. se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřily. Stěžovatel na uvedená vyjádření nereplikoval.
16. Okresní soud a krajský soud souhlasily s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel a vedlejší účastnice se k žádosti o souhlas s upuštěním od ústního jednání nevyjádřili, přestože byli náležitě poučeni ve smyslu §101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byl jejich souhlas presumován.
III.
Vlastní posouzení
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. O takovýto případ se jedná především v případě porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) [např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
19. Jedním z komponentů principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy je princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci [srov. nález ze dne 9. listopadu 2004 sp. zn. I. ÚS 163/02 (N 169/35 SbNU 289); nález ze dne 10. července 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139)], jehož obsahem je především ochrana dobré víry v práva nabytá na základě těchto aktů. Pokud přitom tyto akty stanoví určitou povinnost, odpovídá uvedenému principu vztažení této ochrany i na dobrou víru v to, že jejím splněním nastanou předpokládané právní účinky.
20. Uvedený princip sám o sobě nebrání, aby ke změně nebo zrušení pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci došlo postupem stanoveným zákonem, včetně mimořádných opravných prostředků. Účastníci řízení musí počítat s tím, že pokud zákon umožňuje přezkum nebo změnu rozhodnutí, jež nabyla právní moci, nelze vyloučit, že v příslušném řízení dojde k jejich změně nebo zrušení, a to případně i v neprospěch těchto účastníků. Jedná-li se však o vykonatelné rozhodnutí, které působí konstitutivní účinky, tedy zakládá, mění nebo ruší práva nebo povinnosti účastníků řízení, nelze v případě, že toto rozhodnutí bude zákonem stanoveným postupem později změněno nebo zrušeno, odepřít právní účinky takovému jednání, jež bylo jako výkon práva nebo povinnosti založené tímto rozhodnutím učiněno v důvěře v jeho správnost. Nové rozhodnutí totiž nemůže působit zpětně (retroaktivně) v tom smyslu, že by ve vztahu k minulému období, v jehož průběhu bylo původní rozhodnutí vykonatelné, toto rozhodnutí dál nepovažovalo za právní základ jím založených práv a povinností, ledaže by s takovýmto retroaktivním účinkem musel stěžovatel počítat nebo by se jednalo o jiný důvod umožňující výjimku ze zákazu pravé retroaktivity [obecně k výjimkám srov. nález ze dne 4. února 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález ze dne 19. dubna 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb., body 144 až 146)].
21. Napadeným výrokem rozsudku okresního soudu, ve spojení s rozsudkem krajského soudu, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit k rukám babičky nezletilého dlužné výživné za období od 1. prosince 2009 do 31. května 2010, tedy za dobu přibližně od vydání předběžného opatření, kterým byl nezletilý svěřen babičce do výchovy, až do vydání předmětného rozsudku soudu prvního stupně. Podstatou námitek stěžovatele přitom není samotná skutečnost, že povinnost platit výživné na nezletilého k rukám jeho babičky byla stanovena i za dobu minulou, nýbrž to, že v předmětné době měl podle původního rozsudku povinnost platit toto výživné k rukám jeho matky, kterou si včas a řádně plnil, a tedy mu žádný dluh na výživném nemohl vzniknout.
22. Ústavní soud považoval z hlediska svého posouzení za podstatné, že původním rozsudkem okresního soudu ze dne 24. listopadu 2008, kterým byl nezletilý svěřen do výchovy své matce, byl stěžovateli vedle povinnosti platit na něj výživné v určité výši stanoven rovněž způsob, jakým má tuto povinnost plnit, a to měsíčními platbami k rukám jeho matky. Tento rozsudek přitom vzhledem k jeho předmětu nebránil obecným soudům, aby po určitém čase v důsledku změny poměrů v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině upravily právní vztahy rodičů a nezletilého jinak, a to včetně případné změny výše výživného nebo způsobu jeho úhrady.
23. Svěření nezletilého do výchovy jeho babičky podle §45 odst. 1 zákona o rodině nepochybně takovou změnu poměrů představovalo a v dané věci i bylo důvodem pro stanovení nového způsobu úhrady výživného, neboť nový rozsudek okresního soudu uložil stěžovateli povinnost jeho placení právě k rukám babičky nezletilého. Takováto změna ale musela být stanovena výslovně a nebylo možné ji dovodit pouze ze svěření nezletilého do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, neboť vedle povinnosti strpět osobní péči o nezletilého ze strany této osoby nevyplývají v takovémto případě rodičům ze zákona bez dalšího žádné další povinnosti. K jejich stanovení musí podle §45 odst. 4 zákona o rodině přistoupit až soud svým rozhodnutím, což okresní soud učinil jen ve svém rozsudku, avšak nikoliv již v rámci předběžného opatření, kterým byl nezletilý pouze předběžně svěřen do výchovy své babičky. Tímto opatřením tak nedošlo ani ke změně způsobu placení výživného, tedy k rukám jeho babičky místo matky, ani k pozastavení povinnosti stěžovatele platit výživné dosavadním způsobem. Původní povinnost stěžovatele hradit výživné k rukám matky nezletilého tak zůstala po nařízení předběžného opatření nedotčena.
24. Nelze tedy přisvědčit závěru krajského soudu, který při hodnocení povinnosti stěžovatele zaplatit dlužné výživné vycházel z předpokladu, že již předběžné opatření představovalo právní důvod, jenž stěžovateli znemožňoval dál platit výživné k rukám matky nezletilého. Pokud se okresní soud domníval, že současně s předběžným svěřením nezletilého do výchovy jeho babičky jsou dány i důvody pro placení výživného k jejím rukám, měl tuto povinnost stanovit výslovně již předběžným opatřením, a to i bez návrhu. S ohledem na existenci původního pravomocného a vykonatelného rozsudku okresního soudu ale nemohl po stěžovateli požadovat, aby sám vyhodnocoval důvodnost dalšího placení výživného dosavadním způsobem a případně se rozhodl ji dál neplnit. Tím by se navíc vystavil nebezpečí, že takto vzniklý dluh bude předmětem nařízení výkonu rozhodnutí, nebo dokonce případným důsledkům z hlediska trestního práva. Stěžovatel byl naopak dál povinen platit výživné k rukám matky nezletilého podle původního rozsudku, přičemž tak mohl činit v důvěře, že zaplacením výživného právě tímto způsobem plní řádně svou vyživovací povinnost.
25. Bylo proto povinností obecných soudů respektovat při rozhodování o stanovení dlužného výživného existenci původního rozsudku, na jehož základě byl stěžovatel v předmětném období povinen platit výživné k rukám matky nezletilého, a učinit příslušná skutková zjištění, zda k zaplacení tohoto výživného skutečně došlo. O povinnosti zaplatit dlužné výživné za toto období k rukám babičky nezletilého totiž bylo možné tímto způsobem dodatečně rozhodnout jen za předpokladu, že si stěžovatel svou povinnost v minulosti řádně nesplnil, a v době rozhodováni soudu tak jeho dluh v určité výši stále trval. Pokud by ale bylo prokázáno, že si stěžovatel, jak sám tvrdí ve své stížnosti, svou povinnost v průběhu předmětného období plnil vždy řádně a včas, postrádalo by následné stanovení dlužného výživného napadeným výrokem jakýkoliv právní základ. Okresní soud se však těmito skutečnostmi vůbec nezabýval a výrokem II svého rozsudku naopak opětovně rozhodl o povinnosti stěžovatele platit na nezletilého výživné ve stejné výši, avšak k rukám jeho babičky, přičemž tuto změnu stanovil dokonce zpětně tak, aby se vztahovala i na celé předmětné období. Následně přitom splnění povinnosti platit výživné v tomto období nehodnotil podle jejího vymezení v původním rozsudku, nýbrž podle její dodatečné úpravy, ačkoliv stěžovatel byl v předmětném období povinen na základě vykonatelného rozsudku plnit svoji povinnost jiným způsobem a na předmětnou zpětnou změnu způsobu plnění své povinnosti nemohl spoléhat.
26. Ústavní soud dospěl k závěru, že stanovením dlužného výživného na základě změny původního rozsudku, kterou byla stěžovateli zpětně stanovena povinnost platit výživné k rukám babičky nezletilého již během předmětného období, postupovaly obecné soudy v rozporu s principem právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, protože při posuzování plnění vyživovací povinnosti nerespektovaly předchozí rozsudek a nepřiznaly právní účinky plnění, jež stěžovatel podle tohoto rozsudku a v důvěře v jeho správnost uskutečnil k rukám matky nezletilého za účelem placení výživného, a v jehož důsledku stěžovatel mohl předpokládat zánik svého dluhu. Po celkovém zhodnocení jejich postupu tak lze konstatovat, že se obecné soudy při stanovení dlužného výživného dopustily svévole, neboť nerespektovaly pravomocný rozsudek soudu v dané věci, a aniž by zkoumaly, zda v předmětném období došlo k řádnému splnění jím stanovené vyživovací povinnosti, uložily tuto povinnost stěžovateli v plném rozsahu opětovně. Tím se nedopustily jen porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž v důsledku zásahu do jeho majetkové sféry i porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
27. Ve vztahu k principu důvěry ve správnost aktů veřejné moci je nezbytné dodat, že konstitutivní účinky způsobu placení výživného nemohou mít z hlediska důvěry stěžovatele ve správnost původního rozsudku za důsledek to, že by představovaly překážku pro změnu rozsahu vyživovací povinnosti rodičů, a to včetně jejího zpětného snížení nebo zvýšení (§99 zákona o rodině). Samotná vyživovací povinnost je totiž dána již existencí právního vztahu mezi rodičem a dítětem a rozhodnutí soudu ji pouze konkretizuje, avšak nekonstituuje. Účastník řízení nakonec nemůže obecně spoléhat na to, že splněním povinnosti stanovené rozhodnutím soudu nastanou předpokládané právní účinky, pokud je tato povinnost ve své podstatě pouze vyjádřením existujících hmotněprávních vztahů, přičemž ke změně nebo zrušení tohoto rozhodnutí zákonem stanoveným postupem došlo v důsledku jejich jiného právního posouzení (např. v řízení o mimořádném opravném prostředku). Poněvadž však v dané věci bylo předmětem námitek toliko stanovení způsobu placení výživného, a nikoliv jeho výše (rozsahu), nebyl v dané věci důvod zpochybňovat legitimnost důvěry stěžovatele ve správnost původního rozhodnutí z uvedeného hlediska.
28. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený výrok rozsudku okresního soudu a napadenou část výroku rozsudku krajského soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
29. Nad rámec uvedeného Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že vyhovění ústavní stížnosti se žádným způsobem nedotýká práva babičky nezletilého domáhat se ve vztahu k období, během kterého fakticky plnila vyživovací povinnost za jeho rodiče, úhrady tohoto plnění podle §101 odst. 1 zákona o rodině. V takovém případě by obecné soudy musely posoudit, zda a v jaké míře mají stěžovatel a matka nezletilého povinnost k úhradě takovéhoto plnění, včetně posouzení toho, jakým způsobem se do případné povinnosti úhrady promítá plnění vyživovací povinnosti stěžovatelem v předmětném období na základě původního rozsudku.