ECLI:CZ:US:2011:2.US.978.11.1
sp. zn. II. ÚS 978/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Pekařská 21, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 1/2001-406 ze dne 29. 5. 2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 4/2009-465 ze dne 11. 11. 2009 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2262/2010-529 ze dne 22. 12. 2010, a to ve výrocích týkajících se žalované č. 1: takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva, a to právo na rovnost v důstojnosti i právech dle čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jeho jména dle čl. 10 Listiny, právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny a konečně právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal žalobou na ochranu osobnosti, ve spojitosti s pořadem "Souvislosti" České televize, studio Brno, nazvaném "Stěžovatel", odvysílaném 4. 3. 1999 a reprízovaném dne 5. 3. a 6. 3. 1999, po první žalované, České televizi, písemné omluvy, zákaz vysílání reportáže "Stěžovatel" a zaplacení náhrady nemajetkové újmy, po ostatních žalovaných (č. 2 až 7) se domáhal vedle omluv i náhrady nemajetkové újmy v penězích. Podle tvrzení stěžovatele žalovaní uvedli v předmětném pořadu o něm nepravdivé a neobjektivní údaje, byl líčen jako člověk, který si neustále bezdůvodně stěžuje, vyvolává konflikty se svým okolím, pročež nezaujatý divák mohl po zhlédnutí tohoto pořadu snadno nabýt dojmu, že stěžovatel je agresivní člověk trpící duševní poruchou kverulantství či paranoiou, který obtěžuje, zastrašuje a dokonce na zdraví ohrožuje nejen obyvatele obce Milonic. Odvysíláním pořadu byla poškozena pověst stěžovatele u široké veřejnosti, jeho čest, důstojnost, soukromí a dobré jméno.
Ve věci rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem (dále též "krajský soud") č. j. 24 C 1/2001-406 ze dne 29. 5. 2008, ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 24 C 1/2001-419 ze dne 9. 7. 2008, jímž pro zpětvzetí zastavil řízení o žalobě, aby první žalované bylo zakázáno vysílat reportáž "Stěžovatel" (výrok I.), výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná č. 1 odvysílala v prvním publicistickém pořadu Černé ovce či Reportéři ČT omluvu ve znění uvedeném ve výroku a uložil první žalované zaplatit stěžovateli částku 400.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy v penězích (výrok IX.), co do částky 400.000,- Kč žalobu vůči první žalované zamítl (výrok X.). Výroky III. - VIII. zamítl žalobu, aby druhý až sedmý žalovaní zaslali na adresu stěžovatele vlastnoručně podepsané omluvné dopisy ve zněních uvedených ve výrocích, výroky XI. - XVI. zamítl žalobu, aby druhý až sedmý žalovaní zaplatili stěžovateli každý částku 20.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy, výroky XVII. až XXI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení placených státem. U komentářů pronesených moderátory pořadu a druhým až šestým žalovaným, dospěl soud k závěru, že jimi žalovaní nezasáhli neoprávněně do osobnostního práva stěžovatele, protože to, co uvedli, buď nebylo způsobilé zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, nebo sice bylo, ale v řízení byla prokázána pravdivost tvrzení nebo přiměřenost hodnotících úsudků. U druhého, čtvrtého a šestého žalovaného soud shledal i nedostatek jejich věcné pasivní legitimace. Co se týče výroků sedmé žalované, psycholožky, která diagnostikovala chování v reportáži líčené osoby, netýkaly se konkrétního člověka, navíc sedmá žalovaná se sama nepodílela na koncepci předmětného televizního pořadu. Jejich uveřejnění první žalovanou, a to ve spojení se jménem a podobou stěžovatele, však podle soudu neoprávněně zasáhlo do soukromého života stěžovatele a jeho osobní integrity chráněných §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud přiznal proto stěžovateli právo na náhradu nemajetkové újmy formou finanční satisfakce, ovšem toliko v poloviční výši, než požadoval stěžovatel.
K odvolání stěžovatele a první žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 1 Co 4/2009-465 ze dne 11. 11. 2009 výrokem I. rozsudek krajského soudu v jeho výroku IX., kterým bylo první žalované uloženo zaplatit stěžovateli částku 400.000,- Kč, změnil tak, že žalobu zamítl. Výrokem II. změnil výrok XX. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti zaplatit soudní poplatek, výrokem III. potvrdil ve zbylé části napadené výroky II. - VIII., X. - XVI, část výroku XVII. a výroky XVIII. - XIX. Výroky IV. - VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, náhradě nákladů řízení placených státem a náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se převážně i s jeho právními závěry s výjimkou nalézacím soudem dovozeného zásahu do osobnostních práv stěžovatele ze strany první žalované. Podle jeho mínění, jestliže sedmá žalovaná nezasáhla svými výroky do osobnostních práv stěžovatele, pak ani první žalovaná, která tento projev sedmé žalované pouze šířila, nemohla do osobnostních práv zasáhnout a není tak odpovědná dle §13 o. z.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 2262/2010-529 ze dne 22. 12. 2010 proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu zamítl, ve zbytku (napadeny byly nákladové výroky navazující na výrok I.) dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv, shora uvedených, a to v důsledku postupu obecných soudů, jmenovitě soudu odvolacího a dovolacího. V řízení před obecnými soudy nebylo údajně respektováno rovné postavení stěžovatele jako účastníka řízení, a to zejména vůči první žalované, nebyly projednány všechny důkazy předložené stěžovatelem, naopak byly použity neověřené a účelové informace, které v pořadu uvedla žalovaná č. 1 a které sdělili žalovaní č. 2 až 7. Obvinění vznesená žalovanými v předmětném pořadu, která stěžovatel jednotlivě v ústavní stížnosti rozebírá a vyvrací, jsou podle jeho názoru prokazatelně nepravdivá a zasáhla do jeho osobního života, neboť po odvysílání pořadu byl vystaven posměchu spoluobčanů, byl poškozován jeho majetek a byl i mnohokrát fyzicky napaden.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru stran existence zásahu do soukromého života stěžovatele, za který je odpovědná především první žalovaná. V ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatel toliko pokračuje v polemice s nimi, čímž ovšem Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti mimo jiné dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Jak však vyplývá z obsahu přiloženého listinného materiálu, toto právo mu upřeno nebylo, neboť stěžovateli se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, měl možnost podat opravné prostředky, čehož také plně využil, a to včetně dovolání.
Z článku 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného" dle představ stěžovatele. Ústavní soud může toliko ověřit, zda soudy podaný výklad aplikovaných ustanovení je předvídatelný, rozumný a koresponduje závěrům soudní praxe, či zda naopak není výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Takové pochybení v posuzovaném případě nezjistil. Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tj. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Tyto rovněž odpovídají zjištěnému skutkovému ději, který je, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, podložen celou řadou důkazů provedených soudem prvního stupně.
Právní závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
K obdobným závěrům Ústavní soud ostatně dospěl i v usnesení sp. zn. I. ÚS 865/10, jímž byla stěžovatelem podaná předchozí ústavní stížnost proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 1/2001-406 ze dne 29. 5. 2008 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 4/2009-465 ze dne 11. 11. 2009 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu znovu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu