infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.05.2011, sp. zn. III. ÚS 1040/11 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:3.US.1040.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:3.US.1040.11.1
sp. zn. III. ÚS 1040/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R. J. S., zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Komenského 21a, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011 č. j. 20 Co 11/2011-193, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil (nákladový) výrok II. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu v jeho občanskoprávní věci, neboť jím mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 503 885,90 Kč s příslušenstvím; jelikož žalovaná po podání žaloby uhradila částku 491 085 Kč, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 9. 2009 č. j. 20 C 258/2008-45 řízení v tomto rozsahu zastavil a dále vedl řízení jen co do částky 12 800,90 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 23. 9. 2010 č. j. 20 C 258/2008-151 uložil žalované plnit do výše 10 525,86 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Dále žalovanou zavázal uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 62 325 Kč (výrok III.) a konečně jí uložil povinnost nahradit náklady řízení o odvolání proti rozhodnutí procesní povahy ve výši 1 560 Kč (výrok IV.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2011 č. j. 20 Co 11/2011-193 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit stěžovateli částku 17 337 Kč (výrok II.). Vysvětlil, že odměnu advokáta nelze počítat z původně žalované částky, neboť řízení bylo částečně zastaveno před jednáním ve věci samé a v době rozhodnutí byla předmětem řízení jistina ve výši 10 525,86 Kč, jež je podle ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhlášky č. 484/2000 Sb."), pro určení výše odměny advokáta rozhodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že nákladové rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle, zcela vybočilo z konstantně uplatňované zásady o procesním zavinění v případě zpětvzetí žaloby po částečné úhradě žalované částky žalovaným v průběhu řízení, a je tím v rozporu s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. Jestliže pro určení sazby odměny byl rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí, měl soud posuzovat "stavy" dva, a to jednak stav vyplývající z části sporu, o němž se rozhodovalo i v odvolacím řízení, a jednak z části, ohledně které bylo řízení zastaveno; jinak zůstala dominantní část řízení nákladově nejudikována. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení a odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení srozumitelně odůvodnil. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což v dané věci nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti však nesvědčí. Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovatel toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního a podzákonného práva a sám nikterak nedává najevo, čím by spor o jeho výklad mohl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti odůvodnění odvolacího soudu klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2011 Jiří Mucha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:3.US.1040.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1040/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 12. 5. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 4. 2011
Datum zpřístupnění 23. 5. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 484/2000 Sb., §16 odst.1
  • 99/1963 Sb., §146 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík náklady řízení
řízení/zastavení
žaloba/na plnění
advokát/odměna
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1040-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70121
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30