ECLI:CZ:US:2011:3.US.1068.11.1
sp. zn. III. ÚS 1068/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Barborou Červencovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 10, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, č. j. 29 Co 155/2009-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Tímto rozsudkem odvolací soud poté, co jeho původní rozhodnutí ze dne 30. 6. 2009, č. j. 29 Co 155/2009-103, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2623/09, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 12. 2008, č. j. 34 C 338/2007-89, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zrušení dříve určené vyživovací povinnosti k žalovanému synu J. L., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soud nedostatečně zabýval majetkovými poměry obou účastníků, "bral ohled pouze na žalovaného a jeho studium" a již se důsledně nezabýval jeho majetkovými poměry, zdravotním stavem a jeho schopností podílet se na výživě zletilého syna, který již dosáhl úplného středoškolského vzdělání, je schopen se živit samostatně, což "v podstatě činí již nyní, přičemž ještě pobírá důchodovou dávku a vlastní majetek vysoké hodnoty".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo, jestliže se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a není ani tvrzeno, že v procesu neměl rovné postavení či že jeho procesní práva byla jakkoliv krácena.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde očividně), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. představuje výkladovou svévoli bez smysluplného odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, a to speciálně v situaci, kdy odvolací soud byl podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán názorem Ústavního soudu, který vyslovil v kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 2623/09.
Rovněž rozhodné skutkové okolnosti, jichž se stěžovatel dovolává v ústavní stížnosti, zde byly již v době předchozího rozhodování Ústavního soudu.
Jinak ve skutkové rovině sporu platí, že ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše vymezenému postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Pro důvod k uznatelné výjimce (existence faktického omylu nebo logického rozporu) zde dostatečně spolehlivé základny není.
Osobní a majetkové poměry stěžovatele (nedostatek jejichž zohlednění namítal) nejsou - samy o sobě - rozhodným prvkem posuzovaného rozhodování, neboť bezprostřední vztah ke klíčové "změně poměrů" nemají.
Odvolacímu soudu lze vytknout toliko to, že evidentně dosažený závěr, že zjištěné skutkové poměry žalovaného dalšímu trvání vyživovací povinnosti nebrání, explicitně stěžovateli nevysvětlil; jestliže jej však objektivně zastávat lze, není ani tato okolnost důvodem, aby Ústavní soud zasáhl.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu