ECLI:CZ:US:2011:3.US.1163.11.1
sp. zn. III. ÚS 1163/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. K., zastoupené JUDr. Marií Hoffovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1319/33, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008, č. j. 30 Co 310/2008-93, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 2. 2008, č. j. 27 C 79/2004-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, neboť míní, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě stěžovatelky proti žalované Psychiatrické léčebně Bohnice tak, že zamítl žalobu 1/ o určení, že "lékařská zpráva PL v Bohnicích ...vypracovaná dne 7. 4. 1998, ... nazvaná zpráva ošetřujícímu lékaři, v částech doporučení k přijetí z DGF 220 porucha s bludy, důvod přijetí 4 léčebný, základní psych. diagnóza: VS paranoidní porucha osobnosti F 60. a závěr: VSF 60.0 paranoidní porucha osobnosti obsahuje nepravdivé údaje", 2/ o uložení povinnosti žalované "vyrozumět MUDr. A. Č. ... a MUDr. V. K....o tom, že lékařská zpráva PL v Bohnicích ze dne 7. 4. 1998 ... obsahuje nepravdivé údaje o psychickém zdravotním stavu žalobkyně, a tato zpráva nesmí být dále jinak využívána" a 3/ o uložení povinnosti žalované "sdělit písemně Evropskému soudu pro lidská práva ... ke stížnosti č. 17787/06 - K. proti České republice, že lékařská zpráva .... obsahuje nepravdivé údaje o psychickém zdravotním stavu žalobkyně, a tato zpráva již nesmí být dále jinak využívána".
Obvodní soud uzavřel, že v řízení nebyl prokázán naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení, neboť je zjevné, že smyslem její žaloby je "docílit zvratu předchozích rozhodnutí o její nedobrovolné hospitalizaci" v psychiatrické léčebně, proti nimž "mnohokrát brojila a její námitky byly soudy přezkoumány"; zprávu ošetřujícího lékaře přitom stěžovatelka napadla se "stejnou argumentací, kterou používala i v předchozích řízeních" a stejně tak žádala provedení týchž důkazů. Jelikož byla zákonnost rozhodného detenčního řízení již dříve soudem přezkoumána, nelze "uznat naléhavý právní zájem návrhu na posouzení jednotlivých skutečností, z nichž se skládá celek tohoto řízení včetně navazujícího řízení odvolacího a řízení o obnovu". Naléhavý právní zájem není odůvodnitelný ani tvrzením, že dotčená lékařská zpráva znemožňuje uzavřít pracovní poměr odpovídající dosažené pracovní kvalifikaci, brání v případném nabytí zbrojního průkazu, získání víza do USA, resp. že znemožňuje budoucí (eventuální) přijetí do domova důchodců. Stěžovatelce podle soudu ostatně nic nebrání (a nebránilo) podrobit se - pro tvrzené důvody - novému lékařskému vyšetření jejího aktuálního zdravotního stavu.
Městský soud v Praze tento rozsudek k odvolání stěžovatelky potvrdil. Ztotožnil se s úsudkem o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení, přičemž další úvahy stěžovatelky o konsekventních omezeních (zbrojní pas, vízum do USA atd.) jsou pouze hypotetickými, jestliže o nic takového stěžovatelka dosud reálně neusilovala. Totéž platí o argumentu nemožností získat odpovídající zaměstnání (sanitářky), jestliže z nedoporučení lékařky se nepodává, pro jaké konkrétní zdravotní důvody se tak stalo. Z obsahu napadené lékařské zprávy se nadto jednoznačně nepodává, že by stěžovatelka onemocněním vytýkané diagnózy vskutku trpěla; naopak z popisu průběhu hospitalizace je zřejmé, že byla přijata za účelem vyloučení psychického onemocnění, přičemž diagnosticky nebylo možné učinit jednoznačný závěr proto, že stěžovatelka před dokončením léčebnu opustila (v závěru zprávy je z tohoto důvodu uvedeno, že "onemocnění paranoidní poruchou je možné").
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2011, č. j. 30 Cdo 1256/2009-12, podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm.c) o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že nebylo shledáno přípustným ani podle §237 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po stránce právní zásadní význam; ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. bylo aplikováno v souladu s ustálenou judikaturou a k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemohlo být za dané procesní situace přihlédnuto .
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právní názor obecných soudů k otázce existence naléhavého právnímu zájmu, jež "podmiňuje určovací žaloby pouze na případy, ve kterých již došlo k porušení práv", považuje za "nepřijatelný, nesprávný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu", neboť cílem určovací žaloby je naopak právě "prevence", a tudíž přípustnost žaloby není podmíněna tím, že již k porušení práv došlo. Je přesvědčena, že v řízení dostatečně prokázala existenci naléhavého právního zájmu na vyslovení nepravdivosti části lékařské zprávy a předložila důkazy, že bez toho, že bude žalobě vyhověno, se stane její postavení v "brzké době" nejisté; není proto pravdou, že by hrozba újmy na jejích právech byla toliko hypotetická, jak obecné soudy tvrdí. Za důkaz o existenci naléhavého právního zájmu považuje - oproti jejich závěrům - právě uváděné okolnosti nepřijetí na pracovní místo sanitáře v nemocnici, kdy "nedoporučení" lékařky ze zdravotních důvodů bylo podle jejího názoru zjevně důsledkem napadené lékařské zprávy. Za nepřijatelný považuje stěžovatelka též názor odvolacího soudu, že "ani vyhovění žalobě by jí nepřineslo pozitivní důsledky", neboť právě tím bude mít "reálnou možnost eliminovat negativní vliv nepravdivých údajů, které jsou ve zprávě uvedeny, na rozhodování různého druhu" o její osobě, což "bude "zárukou odvrácení budoucích sporů".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byly k dispozici přípustné opravné prostředky (odvolání), které využila, a odvolací soud se s námitkami, jež v nich uplatnila, adekvátně vypořádal; k podanému dovolání se vyjádřil i dovolací soud, který adekvátně vysvětlil, z jakých důvodů je dovolání nepřípustné.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního opomenutí kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názor obecných soudů ve vztahu k ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. mít za protiústavní - v uvedeném smyslu - nelze; nelze dovodit výkladový exces či nepředvídatelnost napadených rozhodnutí, případně jim vytknout absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Úvahy obecných soudů na toto téma lze dokonce posílit úsudkem, že co do určení "nepravdivosti" lékařské zprávy nejde ani o určení "práva či právního vztahu", nýbrž o - obecně nepřípustné - určení právní skutečnosti.
Není důvod se neztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelce nic nebrání - v případě, že nesouhlasí s obsahem lékařské zprávy - se podrobit novému lékařskému vyšetření jejího aktuálního psychického stavu (§9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), a jeho výsledek uplatňovat ve prospěch těch zájmů, v jejichž dosahování jí dotčená lékařská zpráva podle jejího názoru překáží.
Ústavní soud si je vědom, že z pohledu těchto zájmů bylo se zřejmě spíše soustředit k instrumentům institutu ochrany osobnosti (§11 a násl. obč. zák.); nicméně takovou žalobu stěžovatelka (podle jejího obsahu a také tím, že ji směřovala k soudu obvodnímu - srov. §9 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) očividně nepodala.
Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelka ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje; jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu