ECLI:CZ:US:2011:3.US.118.11.1
sp. zn. III. ÚS 118/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2010 č. j. 39 Cm 313/2010-19 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010 č. j. 12 Cmo 316/2010-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové se domáhá jako žalobce zaplacení částky 631.000,- Kč z titulu vlastní směnky vystavené vedlejším účastníkem. S ohledem na své nepříznivé majetkové poměry podal stěžovatel návrh na osvobození od soudních poplatků, neboť není v jeho možnostech zaplatit soudní poplatek ve výši 25.330,- Kč.
Usnesením ze dne 9. 9. 2010 č. j. 39 Cm 313/2010-19 Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že stěžovatel neuvedl všechny rozhodné skutečnosti a neprokázal, že jeho majetkové a sociální poměry přiznání osvobození odůvodňují. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o osvobození od soudních poplatků Stěžovatel tvrdí, že závěr obecných soudů vychází pouze z domněnek soudu prvního stupně, které nenacházejí oporu v objektivně zjistitelných skutečnostech. Uvádí, že v řízení před obecnými soudy obou stupňů nebyly zjištěny jakékoli skutečnosti osvědčující majetkový prospěch stěžovatele z výkonu jeho funkce statutárního orgánu či v souvislosti s jeho zápisem do živnostenského rejstříku. Stěžovatel argumentuje tím, že svůj majetkový prospěch neuvedl z toho důvodu, že za výkon funkce statutárních orgánů není jakkoli honorován a s podnikatelskou činností žádného příjmu nedosahuje. Stěžovatel polemizuje i s dalšími skutkovými a právními zjištěními obecných soudů obou stupňů, přičemž opakuje argumenty, které již použil v řízení odvolacím.
Na základě přezkoumání ústavní stížnosti a napadených usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy obou stupňů se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a po zjištění jeho poměrů aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Odvolací soud se vypořádal se všemi jeho námitkami, které zopakoval i v ústavní stížnosti. K jeho námitkám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že podkladem pro rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků je především osobní prohlášení poplatníka, které musí obsahovat úplné a pravdivé údaje o jeho majetku, protože ve své podstatě je toto prohlášení daňovým prohlášením se všemi s tím spojenými důsledky. Ze zjištění soudu prvního stupně však vyplynulo, že stěžovatel v Prohlášení neuvedl úplný přehled svého majetku, což je bez dalšího důvodem pro zamítnutí žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel vlastní směnku znějící na vysokou částku, a to 631.000,- Kč, která je také součástí majetku stěžovatele. Stěžovatele tedy není možné považovat za osobu nemajetnou, která by splňovala předpoklady pro osvobození od soudního poplatku.
Usnesení soudů obou stupňů jsou řádně, ústavně konformním způsobem odůvodněna, vyplývá z nich, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Napadená rozhodnutí nelze označit jako svévolná, protože jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost představuje jen nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavně právní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu