ECLI:CZ:US:2011:3.US.1234.10.1
sp. zn. III. ÚS 1234/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. S. a Š. F., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 5060/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. 10 Co 363/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. 10 C 593/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní, resp. restituční věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali, aby byla žalovaná obec povinna uzavřít s nimi dohodu o vydání specifikovaných pozemků v katastrálním území Neštědice (obec Povrly), a to z titulu tvrzeného nároku dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb."). Podle soudu úspěšné restituci překáží okolnost, že dotčené nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období, a to již na základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.
Rovněž napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem tento rozsudek ze shodných důvodů potvrdil a dovolání stěžovatelů poté Nejvyšší soud odmítl - ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a contrario - jako nepřípustné.
Závěr obecných soudů, že nárokované nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období, stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují. Zdůrazňují, že se obecné soudy vůbec nezabývaly způsobem využití předmětných pozemků (ani způsobem využití dle zápisu v pozemkové knize, ani jejich využitím skutečným) a neřešily též otázku, zda se na dané pozemky vůbec znárodňovací dekret č. 100/1945 Sb. vztahoval; dle názoru stěžovatelů totiž žádný z nárokovaných pozemků nesloužil původní (znárodňované) továrně, pročež být předmětem znárodnění nemohly. Mají proto za to, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo až na základě novelizace ustanovení §4 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb., provedené zákonem č. 114/1948 Sb., přechod nemovitostí na stát měl proto nastat až výměrem ministra průmyslu ze dne 25. 11. 1950, a tím až v období ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. rozhodném (zde stěžovatelé odkazují na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97 a II. ÚS 336/01).
Stěžovatelé též namítají, že se obecné soudy nezabývaly ani otázkou, na základě jakého právního důvodu (při konkurenci ustanovení §1 odst. 1 bod č. 15 a §1 odst. 1 bod č. 16 dekretu č. 100/1945 Sb.) byly předmětné pozemky znárodněny; podle jejich názoru jde o zásadní otázku, neboť zatímco továrna byla znárodněna již dekretem č. 100/1945 Sb., předmětné pozemky přešly na stát až v rámci druhé vlny znárodnění na základě výše zmíněného výměru ministra průmyslu. Stěžovatelé rovněž polemizují se závěrem Ústavního soudu, že k přechodu vlastnického práva na základě dekretu č. 100/1945 Sb. nebyla potřebná intabulace vlastnického práva; tento právní konstrukt má být zpochybněn tím, že dne 19. 2. 1946 byla ve "znárodněné" továrně zavedena národní správa dle §3 dekretu č. 5/1945 Sb., čímž by osobou nespolehlivou musel být československý stát, jestliže již předtím byl vlastníkem. Stěžovatelé se proto domnívají, že ani k přechodu vlastnictví k nemovitosti továrny nemohlo dojít před začátkem rozhodného období.
Poslední námitka ústavní stížnosti směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, a stěžovatelé jí vyjadřují přesvědčení, že jejich dovolání mělo být projednáno meritorně, neboť "daná právní otázka nebyla dovolacím soudem vyřešena"; tím se měl dovolací soud dopustit "porušení principu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí". Nadto poukazují stěžovatelé na to, že Nejvyšší soud projednal jejich dovolání na základě neplatného právního předpisu, užil-li pro posouzení přípustnosti dovolání kritérium "rozporu s hmotným právem", a nikoli hledisko založené na tom, že by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka "posouzena jinak".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť dotčení dalších dovolávaných práv, jmenovitě práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, mohlo z povahy věci nastat jen tehdy, pakliže napadené soudní řízení (procesními postupy a dosaženým výsledkem) se zpronevěřilo zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného tímto článkem Listiny.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníků řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jimiž bylo stěžovatelům vysvětleno, proč nelze jimi uplatněný restituční nárok efektivně zakotvit v dovolávaných ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., postačí tudíž odkázat.
Na vysvětlenou stěžovatelům se patří uvést, že v řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že nárokované nemovitosti přešly na stát ex lege dle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. s účinky ke dni 27. 10. 1945, pročež nejsou do posuzované věci přenosné závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 136/97, neboť zákon č. 114/1948 Sb. při znárodnění předmětných nemovitostí aplikován nebyl; odkaz na citovanou část ("důležitou myšlenku") nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 336/01 je pak zcela nepřípadný. Naopak, rozhodné názory, které Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil, jsou zcela využitelné i ve věci posuzované, a se zřetelem k zásadní podobnosti obou věcí se lze na ně plně odvolat. Jinak řečeno, i zde je klíčové ustanovení §1 odst. 4 aplikovaného dekretu, a na ně navazující vyhláška ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945, na jejímž základě byl proces "znárodnění zestátněním" dokončen, v důsledku čehož, jak dovodily obecné soudy, k přechodu vlastnictví na stát došlo mimo rozhodné restituční období. V dalším již může jít než o to, zda dotčené pozemky jsou podřaditelné ustanovení §4 odst. 2 dekretu, resp. zda jsou "veškerými nemovitostmi" nebo "veškerým příslušenstvím podniku" či nikoli, a ani zde není důvod - z pozic výše vymezeného ústavněprávního přezkumu - obecným soudům relevantně oponovat. Není - rovněž se zřetelem na dlouhodobě ustálené judikatorní názory ohledně účinků tzv. intabulace - jakkoli smysluplné polemizovat s jimi uplatněným názorem, že k přechodu na stát jí třeba nebylo. Konečně ani otázka, zda byly předmětné nemovitosti znárodněny na základě ustanovení §1 odst. 1 bod č. 15, nebo §1 odst. 1 bod č. 16 dekretu č. 100/1945 Sb. není pro výše učiněné závěry nikterak rozhodná, a totéž platí ohledně poukazu stěžovatelů na existenci národní správy, a to již proto, že v dané věci nejde o "továrnu", k níž tuto argumentaci ukotvují.
Nad rozhodný rámec je vhodné taktéž poznamenat (ve shodě s obecnými soudy), že stěžovatelé odvíjejí svůj nárok od právního předchůdce, jemuž svědčil toliko poloviční podíl k daným nemovitostem, pročež i tato skutečnost by bránila soudům v převzetí jimi formulovaného žalobního petitu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1998 ve věci sp. zn. 23 Cdo 374/98, dále srov. Fiala, J. a Pekárková, V.: K zákonu o mimosoudních rehabilitacích, in: Právo a zákonnost 9/1991, s. 520).
K zásahu z ústavněprávních pozic nevede konečně ani v ústavní stížnosti obsažená kritika rozhodnutí dovolacího soudu (stranou lze ponechat nepřípadnost stěžovateli projeveného úsudku, že - bez dalšího - je vadné již tehdy, rozhodoval-li soud po účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., aniž jej aplikoval). Byť se z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nejeví, že by bylo aplikováno intertemporální ustanovení čl. II bodu č. 12 zákona č. 7/2009 Sb. správně, z obsahu námitek stěžovatelů se na druhé straně jakkoliv nepodává, čím konkrétně měla být základní práva stěžovatelů tím zasažena. Jinými slovy, stěžovatelé nedávají v ústavní stížnosti najevo, proč měl Nejvyšší soud jejich dovolání "správně" projednat meritorně, resp. jaké dřívější vlastní rozhodnutí mělo jím být (ve smyslu novelizovaného znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.) revidováno, zejména nemohlo-li by se tak stát jinak, než konfrontací s výše zmiňovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 236/01. Ostatně jde o námitku zjevně vnitřně kontradiktorní, jestliže stěžovatelé současně tvrdí, že "daná právní otázka nebyla dovolacím soudem vyřešena".
Sluší se proto podotknout, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu