ECLI:CZ:US:2011:3.US.1257.11.1
sp. zn. III. ÚS 1257/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 2. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele L. S., zastoupeného JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem Židovská 31, 586 01 Jihlava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2011 č. j. 2 As 34/2011-28, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2011 č. j. 57 A 17/2010-16, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel namítl, že soudní poplatek zaplatil a Krajskému soudu v Brně zaslal originál usnesení, jímž byl k jeho zaplacení vyzván, s vylepenými kolky ve lhůtě soudem stanovené. Přiznává, že omylem adresoval tuto písemnosti Krajskému soudu v Brně, Husova 15 (obchodní úsek), nikoliv na adresu Rooseveltova 16 (správní úsek). Potud souhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu, nicméně dle jeho přesvědčení v ostatním řádné doručení dokladu o zaplacení soudního poplatku prokázal. V důsledku opačného názoru Nejvyššího správního soudu, založeného dle stěžovatele na formalistické argumentaci, se cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu, zakotveném v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, pročež se domáhá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu předmětného usnesení se podává, že svou úvahu Nejvyšší správní soud založil na obecném předpokladu, dle něhož existují-li konkrétní indicie, z nichž by bylo možno dovozovat, že k zaplacení soudního poplatku s určitou mírou pravděpodobnosti došlo, upřednostňuje zásadně meritorní projednání věci. V daném případě dospěl k závěru, že tuto potřebnou míru pravděpodobnosti nicméně nezjistil.
Vycházeje ze smyslu povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.) a takto i legitimního požadavku na záruce alespoň minimální úrovně kvality úkonů činěných ze strany zastoupeného účastníka řízení, hodnotil potom právě pod aspektem této okolnosti věrohodnost dokladů předložených stěžovatelem k prokázání, že poplatek byl skutečně řádně zaplacen.
V tomto ohledu konstatoval, že z předloženého poštovního podacího archu je patrno, že zásilka byla dne 6. 12. 2010 odeslána na adresu "Krajský soud Brno, Husova 15, 601 95 Brno", to znamená na chybnou adresu. Ve skutečnosti totiž sídlí správní úsek Krajského soudu v Brně na adrese Rooseveltova 16, 601 95 Brno, a na adrese Husova 15 se nachází úsek obchodní. Dodal, že informace o správné adrese úseku správního soudnictví přitom stěžovateli, resp. jeho zástupci, musela být dobře známa, a to již proto, že žaloba byla dne 17. 2. 2010 podána poštou na správnou adresu krajského soudu Rooseveltova 16 a rovněž na doručence shora citovaného usnesení krajského soudu č. j. 57 A 17/2010-7 je jako odesilatel uveden Krajský soud v Brně, Rooseveltova 16.
Co do konečného úsudku uzavřel, že v daném případě, kdy sám stěžovatel uvádí, že krajský soud předmětný doklad prokazující zaplacení soudního poplatku neobdržel, má za to, že stěžovatel, zastoupený profesionálním advokátem, neprokázal zaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě. Na podporu tohoto závěru konstatoval, že možnost, že by tento advokát učinil tak triviální chybu a odeslal potvrzení o zaplacení poplatku na chybnou adresu, byť dřívější komunikace s krajským soudem probíhala na správnou adresu, a navíc tato zásilka by se vinou přepravce ztratila, se proto jeví jako nanejvýš nepravděpodobná.
Takto koncipované odůvodnění z pohledu požadavků ovládajících právo na soudní ochranu dle přesvědčení Ústavního soudu znaky svévole nevykazuje a co do skutkových podkladů odpovídá i obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 57 A 17/2010. Napadené rozhodnutí je v přiměřeném rozsahu řádně, vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného uvedenými skutkovými okolnostmi dostatečně odůvodněno a z kautel ústavnosti tudíž nevybočuje. Z toho důvodu lze (stěžovatelem kritizovaný) konečný úsudek Nejvyššího správního soudu chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu