ECLI:CZ:US:2011:3.US.1287.11.1
sp. zn. III. ÚS 1287/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 2205, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2011, č. j. 3 Ads 129/2010-82, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2010, č. j. 18 Cad 86/2008-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 18. 2. 2008, č. 490331392, byla zamítnuta žádost stěžovatele o starobní důchod pro nesplnění podmínek §74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, neboť "nezískal potřebných 20 roků v I. B kategorii, tj. nárok na starobní důchod v 58 letech věku".
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") zamítl. V odůvodnění uvedl, že základní podmínkou pro uznání výkonu určitého zaměstnání v preferované pracovní kategorii je, aby toto zaměstnání bylo zákonným způsobem zařazeno do kategorie I. nebo II. důchodového zabezpečení (pojištění); přehled jednotlivých zaměstnání zařazených do těchto zvýhodněných kategorií obsahovaly taxativní resortní seznamy a nebylo možno - a to ani v přezkumném soudním řízení - "zařazovat jednotlivé zaměstnance do těchto preferovaných kategorií na základě srovnávacího způsobu". Namítá-li stěžovatel nyní, že práce s ftaláty (kterou po rozhodnou dobu vykonával) měla být zařazena správně do kategorie I. B a nikoliv II., jde o námitku směřující nikoliv proti jeho nesprávnému zařazení na základě resortního či celopodnikového seznamu pracovních kategorií, ale proti tomu, že v rezortním seznamu měla být jím vykonávaná práce chemikáře - velináře zařazena s ohledem na pracovní prostředí do pracovní kategorie I. B (jinými slovy namítá nesprávnost tohoto resortního seznamu). Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že byla-li stěžovatelem vykonávaná práce zařazena do kategorie II. resortního seznamu, který nebyl změněn, nesplnil stěžovatel podmínku odpracování potřebných 20 let v preferované kategorii I. B. Tvrzení stěžovatele o nesprávném započtení délky doby zaměstnání (o praxi v rámci učebního poměru) a o chybném uvedení odpracovaných "časových úseků" v rozhodnutí žalované pak podle soudu v řízení prokázáno nebylo.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění shrnul podrobně vývoj právní úpravy režimu pracovních kategorií v rozhodné době výkonu práce stěžovatele u zaměstnavatele Urxovy závody n. p., posléze DEZA a. s. (v období let 1964 - 1985), přičemž za nesporné označil to, že stěžovatel v rámci doby svého zaměstnání v tomto podniku pracoval v určitém období na provozech, jež byly zařazeny do I. pracovní kategorie; oporu pro tvrzení stěžovatele, že by i jeho práce chemika - velináře (kterou vykonával od 1. 9. 1971 do 31. 7. 1985 v provozu ftalanhydrid) měla být podřazena I. pracovní kategorii, však nelze nalézt ve správním spise a provedeným dokazování se to doložit nezdařilo. K námitce nesprávného započtení doby učebního poměru (v letech 1964-1967) se kasační soud odvolal na dokazování před soudem krajským, z jehož výsledků však jednoznačně nevyplynulo, že by bylo možno - s ohledem na fungování různých provozů u stěžovatelova zaměstnavatele - započíst dobu učebního poměru do I. pracovní kategorie; v této souvislosti též připomenul, že i kdyby mu byla v této kategorii započtena celá doba učebního poměru, bylo by to s ohledem na další skutková zjištění bez významu, neboť pro dřívější vznik nároku na starobní důchod stěžovateli chybí celkem více než 15 let odpracovaných v I. pracovní kategorii.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nepřezkoumaly jeho pracovní zařazení dle skutečné míry ohrožení zdraví a jeho vystavení prokazatelně karcinogenním exhalacím v rámci výkonu zaměstnání a při svém rozhodování se řídily především podzákonným předpisem a to "souhrnným resortním seznamem zaměstnání zařazených pro účely důchodového zabezpečení do I. nebo II. pracovní kategorie ...". Správnímu orgánu a soudům též vytýká, že se nezabývaly podle něj "zcela zásadní a stěžejní otázkou", zda okolnost, že v době vypracování tohoto resortního seznamu v roce 1991 nebyla dostatečně prozkoumána a vědecky ověřena škodlivost ftalanhydridu z hlediska jeho "karcinogenity a rizikovosti", nepředstavuje nyní "s ohledem na poznatky a zjištění moderní vědy" zásah do práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, reflektujícího míru ohrožení a potencionálního poškození jeho zdraví.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Stěžovatel, dovolávajíc se ochrany se zřetelem k čl. 30 a čl. 31 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do řízení správního a posléze soudního řízení správního, v němž svůj nárok uplatnil a v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda tato řízení (především soudní řízení správní) svými procesními postupy (zde zejména při dokazování) a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu a krajského soudu mu byla k dispozici žaloba a kasační stížnost, kterých využil, a jeho podání byla soudy věcně projednána. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci pak představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění vydaných rozhodnutí, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
V dané věci je především podstatné, že se oba soudy přiléhavě a též vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s právní otázkou (ne)zařazení doby výkonu práce s ftaláty do pracovní kategorie I., kterou stěžovatel učinil základem svých námitek, přičemž zejména podrobně odůvodněnému právnímu závěru Nejvyššího správního soudu k této otázce, opřenému též o popis vývoje právní úpravy režimu pracovních kategorií ve vztahu k nárokům vyplývajících ze systému důchodového pojištění, nelze vytknout ničeho ani v rovině podústavního práva, natožpak v rovině ústavněprávní. Odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu je zde očividně úplné a výstižné, a proto postačí na ně odkázat.
Nejvyššímu správnímu soudu nelze efektivně vytýkat, že vycházel z dané právní úpravy včetně norem podzákonných (i těch, jež na základě zákonného zmocnění byly vydány ústředními orgány státní správy jako tzv. resortní seznamy zaměstnání), a stěžovatel jej kritizuje nepřiléhavě i potud, že jeho metoda posouzení důchodových nároků zahrnovala i konkrétní znaky ("škodlivosti") stěžovatelem vykonávané práce, a způsobilost - jejich uplatněním - podřazení této práce preferovaným pracovním kategoriím (viz vypořádání se s námitkou odlišného zacházení v důchodové věci svědka A. D.).
Což má průmět i do skutkové roviny sporu, a zde platí obdobné co do právního posouzení věci. Stěžovatel ve svých výhradách zcela pomíjí (resp. potlačuje) okolnost, že ve vztahu ke skutkovému zjištění a tomu odpovídajícímu skutkovému závěru, týkajícímu se povahy vykonávané práce a jejího odpovídajícího zařazení do pracovních kategorií, jehož správnost nyní zpochybňuje, se soudy nespokojily pouze s tím, jak byla stěžovatelem vykonávaná práce v resortním seznamu zařazena, ale provedly k této otázce též obsáhlé dokazování, včetně svědeckého, jehož hodnocení a učiněným závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
K výtce stěžovatele, že se správní orgán ani soudy nezabývaly tím, zda v době vypracování resortního seznamu nebyla dostatečně prozkoumána a vědecky ověřena škodlivost ftalanhydridu z hlediska jeho "karcinogenity a rizikovosti", je přiléhavé uvést, že tuto námitku uplatnil teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohl vznést již v řízení před obecnými soudy; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustnou novotu, která se jako taková - se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu - z možností jeho nynějšího hodnocení vymyká (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367).
Na podkladě výše řečeného nelze než uzavřít, že podmínky, za kterých správním orgánem a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod proto doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu