ECLI:CZ:US:2011:3.US.1301.11.1
sp. zn. III. ÚS 1301/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze, Římská 32, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, č. j. 28 Cdo 4232/2010-389, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti směřující proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, odkazujíc na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), že jím (stejně jako jemu předcházejícími rozhodnutími obecných soudů) bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Okresní soud v Příbrami rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 9 C 45/2006-239, o žalobě stěžovatelky proti žalovaným advokátům JUDr. P. Č. a JUDr. J. Č. o zaplacení 193 825 Kč tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 93 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby jí oba žalovaní společně a nerozdílně zaplatili dalších 100 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalovaných došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši 93 000 Kč (u prvního žalovaného) a ve výši 100 000 Kč (u žalované druhé); nárok proti druhé žalované měl však za promlčený, neboť stěžovatelka neprokázala, že i s ní uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb a že též z její strany jí byly tyto služby poskytovány. V důsledku toho promlčecí doba zde počala běžet již od okamžiku, kdy druhé žalované "zálohu", kterou žádá k vrácení, poskytla, zatímco v případě prvního žalovaného započala až od vyúčtování té právní pomoci, jež byla skutečně realizována.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č. j. 25 Co 481/2009-324, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že snížil povinnost prvního žalovaného vůči stěžovatelce na částku 89 000 Kč s příslušenstvím (odměnu za jím poskytnuté právní služby vyjádřil ve výši 11 000 Kč) a jinak žalobu proti oběma žalovaným zamítl. Podrobně shrnul v řízení učiněná skutková zjištění a vysvětlil, proč je správný závěr, že smlouva o poskytování právních služeb byla uzavřena jen mezi stěžovatelkou a prvním žalovaným, a nikoli již s žalovanou druhou, čemuž odpovídá i odlišný důsledek ve vztahu k žalovanými vznesené námitce promlčení (jestliže žalované nelze považovat za solidárně zavázané).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl v části, v níž směřovalo proti měnícímu výroku odvolacího soudu (o 4.000 Kč s příslušenstvím z identického titulu), a jinak dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl s finálním odůvodněním, že zde nebylo právní otázky, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces z důvodu "mimořádně četných projevů svévole rozhodujících soudců", jež ji "vede k hypotéze, že rozhodující soudci byli ovlivněni a důsledku toho jednali svévolně" ve prospěch "své kolegyně advokátky JUDr. Č.". Podle jejího názoru obecné soudy ve věci rozhodly v rozporu s prokázaným skutkovým stavem, pakliže dospěly k závěru, že mezi ní a druhou žalovanou "neexistoval právní vztah advokát x klient", a to navzdory tomu, že "důkazy jsou jednoznačné" a "není možné je vyhodnotit mylně". Tím byla "účelově" a "absurdně" posouzena její platba 100 000 Kč vůči této žalované jako plnění bez právního důvodu, a to zjevně jen proto, aby "mohla být akceptována námitka promlčení" bezdůvodného obohacení; i za situace, kdy nebyla doložena plná moc, zde totiž vztah ze smlouvy o poskytnutí právních služeb existoval "minimálně konkludentně".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje každému domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně měla k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou - co do právního posouzení věci - situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec rozhodných náležitostí příkazní smlouvy, resp. jejich absence ve vztahu k druhé žalované vysvětlil obšírně a srozumitelně (a podle Ústavního soudu nadto podústavně "správně") zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat.
Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště stěžovatelčiných námitek, které v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s nimi po obsáhlém dokazování obecné soudy vypořádaly způsobem, který má racionální a bezpochyby obhajitelnou základnu, a jehož výsledek působí jak přiléhavě tak přesvědčivě. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům (opět lze odkázat zejména na pečlivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Samotný způsob obrany zvolený žalovanými v jisté části řízení, resp. jeho projevy, na které stěžovatelka poukazovala, nemusí být způsobilé otřást skutkovými zjištěními, učiněnými na základě objektivizovaného dokazování.
Také dovolací soud, ačkoli se ve svém přezkumu pohyboval mimo možnosti efektivního uplatnění skutkových námitek, výstižně konstatoval, že potenciál těch výhrad, jež pokládala za klíčové, stěžovatelka přeceňuje tím, že vychází "z mylných premis týkajících se významu skutkových zjištění pro právní posouzení věci", což se zjevuje jmenovitě k jí dovolávanému důkazu fakturou č. 2-48/2002; ten oba nižší soudy nejenže nepřehlédly, nýbrž - a to především - fakturu za právní důvod poskytnutého plnění opodstatněně nepovažovaly.
S tím je namístě souhlasit; vskutku platí, že faktura právní vztah nezakládá, a sama o sobě jeho existenci nemůže ani doložit. Dovolacímu soudu lze rovněž přisvědčit, jestliže dovodil, že rovněž stěžovatelkou dovozovaná existence plné moci pro druhou žalovanou by nebyla dostatečnou oporou, aby "mohla být konstatována platná smlouva s konkrétním a zjistitelným obsahem" (jestliže z jiných důkazních pramenů se podává, že taková smlouva uzavřena nebyla).
Lze tedy konstatovat, že skutková kritika rozhodnutí obecných soudů, vtělená jak do dovolání tak posléze do ústavní stížnosti, nejenže relevantně nezpochybňuje skutkový základ, z nějž soudy vycházely, ale především míjí prostor, právně vymezený pro její efektivní uplatnění.
Ku stěžovatelčiným výtkám o nedostatku nestrannosti soudů, resp. soudců rozhodujících v její věci, se již jen poznamenává, že nesou pečeť úvah očividně spekulativních, hypotetických a zjevně nedoložených.
Námitky stěžovatelky - mají-li být pochopeny v kontextu ústavněprávním - nelze sdílet ani v té části, v níž se obrací proti rozhodnutí soudu dovolacího. Rozhodný úsudek, že dovoláním nebyla otevřena otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., obstojí bez pochybností i v rovině podústavní; dovolacím soudem zde uplatněným závěrům, stejně jako jejich logickému a srozumitelnému odůvodnění, nelze (z ústavněprávního hlediska) ničeho vytknout. Je namístě sdílet úsudek, že stěžovatelka v dovolání uplatnila nezpůsobilé důvody skutkové (§241a odst. 3 o. s. ř.), resp. ty důvody procesní, jež pro nedostatek právního přesahu v dovolacím přezkumu, přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze užít rovněž.
Co do zamítavé části výroku rozhodnutí dovolacího soudu platí vše, co bylo výše řečeno na adresu rozhodnutí "obecných soudů".
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu