ECLI:CZ:US:2011:3.US.132.11.2
sp. zn. III. ÚS 132/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem v Praze 8, Davídkova 654/27, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. 7 Tdo 875/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 9 To 449/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 24 T 184/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka byla shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák."), který spáchala způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku. Za to byla odsouzena podle §206 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou osmnácti měsíců. Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. jí bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou. Současně byla stěžovatelka tímto rozsudkem podle §226 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zproštěna obžaloby pro skutek specifikovaný ve výrokové části uvedeného rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné. Její dovolání pak Nejvyšší soud odmítl shora označeným usnesením.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s argumenty pojatými do předcházejících opravných prostředků (odvolání a dovolání), stěžovatelka tvrdila (stručně řečeno), že k porušení jejích základních práv došlo tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1 tr. zák. Stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně vůbec nezkoumal skutečnosti významné pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, především otázku, zda stěžovatelka o nepravdivosti poskytovaných údajů v době činu věděla nebo byla alespoň srozuměna s jejich nepravdivostí. Otázka jejího zavinění nebyla vůbec soudem prvního stupně zkoumána a odvolací soud tuto absenci nahradil chybnými závěry. Tím, dle stěžovatelky, došlo k porušení principu presumpce neviny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že byla, a v současně době je nadále přesvědčena, že údaje, které o poškozené poskytla, byly pravdivé. Cílem jednání stěžovatelky byla ochrana zájmů společnosti před zneužíváním dětí, nikoli trestněprávní následek v podobě ohrožení vážnosti jiného u spoluobčanů.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá především v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není těmto soudům soudem nadřízeným. Jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si stěžovatelka zřejmě není vědoma, neboť v ústavní stížnosti takřka doslovně zopakovala argumenty, které uplatnila již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby v odvolání a v dovolání. Jejími argumenty se zabývaly již obecné soudy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Stěžovatelka, bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace, vycházejíc z vlastního rozboru provedených důkazů, přináší svůj názor na hodnocení skutkového stavu, a tak pouze polemizuje se závěry obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů, nejedná-li se o takové rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem, jež zakládají vykročení z mezí ústavních záruk (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení však v dané věci zjištěno nebylo.
Námitkou stěžovatelky, vztahující se k právní kvalifikaci skutku, zejména k neexistenci subjektivní stránky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., se dostatečně zabýval již Nejvyšší soud. Ten v odůvodnění svého usnesení uvedl, že ze skutkových zjištění, vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že stěžovatelka sdělila ředitelce soukromé základní školy informaci o údajném pohlavním zneužívání její dcery učitelkou této školy B. N. (poté, co se jí dcera v osmnácti letech věku rozhodla svěřit o svém partnerském lesbickém vztahu s touto učitelkou). Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem shledal, že stěžovatelka naplnila všechny znaky trestného činu pomluvy, neboť ve skutečnosti neměla žádný podklad pro tvrzení, že ke zneužívání její dcery došlo již na základní škole, tedy před dosažením patnácti let věku dcery stěžovatelky. Stěžovatelka si proto musela být vědoma toho, že sdělila nepravdivé údaje o poškozené, které byly způsobilé značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů, poškodit ji v zaměstnání a narušit její rodinné vztahy, případně způsobit jí jinou vážnou újmu.
Z podrobného odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé i další podrobné, dostatečné a logické vypořádání se s námitkami stěžovatelky v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu opakovat to, co bylo těmito soudy přehledně a srozumitelně vysvětleno. Obdobné platí o tzv. osobním vyjádření, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že není v jeho kompetenci, aby přezkoumával skutková zjištění obecných soudů ve vztahu k tvrzením stěžovatelky.
V posuzované věci tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úvahy soudů, vztahující se k důkaznímu řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud, z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí, neshledal žádný důvod, který by zpochybňoval skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil, že by postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani k porušení principu presumpce neviny, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu