ECLI:CZ:US:2011:3.US.1332.11.1
sp. zn. III. ÚS 1332/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. I. O., 2. I. O. a 3. Ing. L. V., všech zastoupených Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem v Praze 8, Thámova 402/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 2. 2011 č. j. 25 Cdo 3333/2008-113, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007 č. j. 28 Co 421, 422/2007-71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2007 č. j. 18 C 173/2006-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nedatovanou ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2011 a na základě výzvy doplněna podáním doručeným dne 14. 6. 2011, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdili, že obecné soudy porušily princip rovnosti před zákonem stanovený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že nejednaly nezávisle a nestranně, jak ukládá čl. 36 odst. 1 Listiny, a že bylo dotčeno jejich "řádné" právo na náhradu škody "v plné výši", jak plyne z čl. 36 odst. 3 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 6. 2007 č. j. 18 C 173/2006-40 bylo k žalobě stěžovatelů proti České republice - České národní bance na zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím žalované uloženo zaplatit každému ze stěžovatelů částku 60 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a dále náklady řízení (výrok II). Napadeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 13. 6. 2007 č. j. 18 C 173/2006-44 byl předchozí rozsudek doplněn ve výroku I tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit každému ze stěžovatelů částku 240 000 Kč s úrokem z prodlení, se zamítá, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná částka představovala tzv. přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která měla stěžovatelům vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném před Komisí pro cenné papíry (dále jen "Komise") ve věci jejich žádosti ze dne 24. 9. 1998 o povolení ke vzniku investiční společnosti REINVEST-BV, a. s.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 12. 2007 č. j. 28 Co 421, 422/2007-71 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím pro každého stěžovatele, jinak byl tento rozsudek v tomto výroku i v zamítavém výroku o věci samé potvrzen a žalované bylo uloženo zaplatit stěžovatelům náklady řízení před soudy obou stupňů. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 2. 2011 č. j. 25 Cdo 3333/2008-113 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, dovolání žalované bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, jde-li o vyhovující výrok ohledně částky 40 000 Kč s příslušenstvím pro každého ze stěžovatelů s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v daném soudním řízení byla sporná pouze otázka, v jaké výši poskytnout přiměřené zadostiučinění, a že dle jejich názoru nebylo možno přihlédnout k tomu, že nevyužili proti průtahům ve zmíněném řízení všechny právní prostředky, zejména žalobu na nečinnost, jak uvedl obvodní soud. Znamenalo by to totiž další nárůst soudních sporů, zahlcování justice a ve svém důsledku spíše zpomalení řízení. Městský soud, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, měl nesprávně posoudit věc jako složitou. Skutečnost, že ve věci rozhodovaly dva stupně správních orgánů a soud, složitosti věci svědčit nemůže, neboť soud jen napravoval zřejmé chyby správního orgánu. Mohlo by tomu tak být, pokud by řízení bylo složité z hlediska dokazování či řešených právních otázek. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, protože správní orgán pouze kontroloval splnění zákonem stanovených podmínek. Pokud městský soud uvedl, že stěžovatelé byli vyzváni k doplnění podání, které mělo 29 nedostatků, není to pravda, a tato skutečnost ani nebyla nikde v dokazování uváděna, takže stěžovatelé neměli možnost se k ní vyjádřit. Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího stran významu daného řízení (pro stěžovatele), odůvodněnými tím, že konečné rozhodnutí bylo zamítavé. Stalo se tak proto, že během dlouhého řízení došlo ke změně norem upravujících investiční společnosti, ze zákona muselo dojít k likvidaci Slováckého investičního fondu, a. s., a jeho akcie proto nemohly být použity ke vkladu. Stěžovatelé také vytýkají městskému soudu, že vycházel ze základní částky 100 000 Kč, přičemž neuvedl žádné rozhodnutí, na jehož základě tuto částku dovodil. Při průtazích v délce sedmi let a osmi měsíců připadá stěžovatelům částka 11 650 Kč za jeden rok průtahů nízká, což zdůvodňují judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Připouštějí, že částky přiznané vnitrostátními soudy mohou být nižší, než přiznává uvedený soud, v daném případě je však náhrada zjevně nepřiměřená. V této souvislosti poukazují i na to, že v mezidobí byl vydán "Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. ... na případy odškodňování průtahů v řízení" (dále jen "Manuál"), podle něhož obecné soudy postupují. V dané věci však byly přiznány nižší částky, což stěžovatelé považují za porušení principu rovnosti před zákonem.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se (především) jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují s tím, jak obecné soudy posoudily konkrétní skutečnosti z hlediska ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., načež vyslovují nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž tento soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ústavnímu soudu proto přísluší pouze posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z již zmíněného ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy; pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Jak patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy se z hlediska §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. relevantními okolnostmi případu stěžovatelů řádně zabývaly - v odůvodnění napadených rozhodnutí tyto zhodnotily a uvedly, k jakému závěru dospěly. Poukazují-li stěžovatelé na to, že soud prvního stupně přihlédl k tomu, že stěžovatelé nebyli aktivní stran odstranění průtahů řízení, danou námitkou se již zabýval dovolací soud v napadeném rozsudku a dospěl k závěru, že není důvodná, což zdůvodnil tím, že soud (míněn jistě soud odvolací) toto k tíži stěžovatelů - v rámci kritéria vymezeného v §31a odst. 3 písm. c) citovaného zákona - nepřičítal. Jde-li o kritérium složitosti řízení či jeho významu pro stěžovatele, není možné dospět k závěru, že by argumentace ze strany obecných soudů (zejména soudu odvolacího) byla zjevně nepřípadná, a tudíž jejich závěry za "extrémní" označit nelze. V případě otázky "složitosti řízení" stěžovatelé sice nenamítají jen nesprávné zhodnocení, ale také procesní pochybení, spočívající v konstatování odvolacího soudu, že jejich podání mělo 29 nedostatků. V tomto ohledu přitom dle stěžovatelů nebyl v řízení proveden žádný důkaz. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, v čem měl uvedený soud pochybit. Jak plyne z rozsudku soudu prvního stupně (viz s. 3 shora), v soudním řízení byl proveden důkaz výzvou Komise ze dne 15. 3 2006 k odstranění nedostatků podání. Tuto skutečnost stěžovatelé nezpochybňují. Jde-li o samotné uvedení počtu těchto nedostatků městským soudem, jedná se o hodnocení uvedeného důkazu, a pokud snad případných nedostatků bylo méně, na věci to nic změnit nemůže již jen z toho důvodu, že daný údaj byl uveden toliko na okraj (v závorce).
Jestliže stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že kvůli průtahům muselo dojít k likvidaci Slováckého investičního fondu, a. s., jehož akcie měly být použity ke vkladu do investiční společnosti, pak je z napadených soudních rozhodnutí patrno, že k průtahům docházelo v období ode dne 28. 2. 2002 do 4. 1. 2006, kdy Komise byla zcela nečinná. Slovácký investiční fond, a. s., však zanikl, jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku, již v roce 2000. Újma tak stěžovatelům mohla vzniknout především k období, kdy řízení probíhalo "v podstatě plynule", jak konstatoval městský soud. S tím koresponduje i skutečnost, že v (pozdějším) období více než tříleté nečinnosti Komise stěžovatelé pouze telefonicky zaurgovali rozhodnutí (a nevyužili právních prostředků k odstranění vzniklých průtahů), aby pak stejně Komisi sdělili, že "nehodlají a nemohou založit investiční společnost...".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále poukazují na to, že tzv. "základní částka", z níž vycházel městský soud, nekoresponduje s částkami mezi 1 000 až 1 500 EUR přiznávanými ESLP, a že obecné soudy nepostupovaly podle Manuálu, čímž porušily princip rovnosti. První otázkou se zabýval Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu, druhou pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4196/2009 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. C 9522), přičemž na závěry v těchto rozhodnutích obsažené Ústavní soud stěžovatele odkazuje s tím, že je vždy třeba každý případ posuzovat individuálně a při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet jednak k částkám přiznávaným ve srovnatelných případech ze strany ESLP, a to tak, aby jeho výše nebyla "zjevně nepřiměřená" (jiný postup by mohl vést k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny), a jednak k judikatuře obecných soudů, aby v daném ohledu nevznikaly (opět ve stejných či obdobných případech) neodůvodněné rozdíly (jež by mohly zakládat porušení zmíněného principu rovnosti). Stěžovatelé však v ústavní stížnosti nijak nedoložili (a v podstatě ani netvrdili), že by se pochybení takovéto povahy obecné soudy dopustily.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu