ECLI:CZ:US:2011:3.US.1360.11.1
sp. zn. III. ÚS 1360/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., se sídlem V Jirchářích 148/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2011 č. j. 28 Co 78/2011-319, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2011 formou tzv. "blanketního návrhu" a doplněné o náležitosti ústavní stížnosti dne 13. 5. 2011, napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2011 č. j. 28 Co 78/2011-319, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 8. 2010 č. j. 13 C 119/2006-302, jímž soud zastavil řízení o zaplacení 7 894 336,- Kč z důvodu nezaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1, odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění) za situace, v níž stěžovatel soudní poplatek nezaplatil ani po výzvě soudu a nebyl od placení soudního poplatku soudem osvobozen.
Krajský soud ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 13 C 119/2006 zjistil, že stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) se nejprve po žalovaném Státním statku Jeneč a Pozemkovém fondu České republiky domáhal zaplacení částky 67 425,- Kč jako restituční náhrady podle dohody uzavřené se Státním statkem Veltrusy a částky 7 340 000,- Kč představující investice, které stěžovatel vynaložil na rekonstrukci objektů v Zálezlicích. Poté stěžovatel změnil žalobní návrh a vůči žalovaným se domáhá výše uvedené částky jako součtu jeho vypořádacího podílu na nemovitostech živočišné výroby a výše restitučních náhrad dalších 18 restituentů, kteří měli být uspokojeni tím, že jim budou vydány spoluvlastnické podíly na stejných objektech živočišné výroby, odpovídající výši jejich restitučních náhrad. Tyto náhrady syn stěžovatele od jednotlivých restituentů odkoupil s tím, že kupní cenu za dosud nevyplacené restituční náhrady měl zaplatit stěžovatel. Poslední změna žalobního návrhu, kterou okresní soud usnesením připustil, zněla na zaplacení celé výše uvedené částky společně a nerozdílně oběma žalovanými.
Okresní soud v Mělníku vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 315 780,- Kč a současně stěžovatele ve výzvě poučil o následcích nezaplacení soudního poplatku. K námitkám stěžovatele krajský soud uvedl, že předložené listiny nejsou smlouvami o postoupení pohledávek uzavřenými s jednotlivými restituenty jako postupiteli a stěžovatelem jako postupníkem, proto není stěžovatele možné považovat za nabyvatele restitučních náhrad ve smyslu ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě a nemá proto postavení oprávněné osoby. Z tohoto důvodu není ani žalovaná částka postoupeným restitučním nárokem a není možné stěžovatele podle ustanovení §21a odst. 2 zákona o půdě osvobodit od placení soudního poplatku.
II.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením krajského soudu a řízením jemu předcházejícím byla porušena jeho práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 38 Listiny.
Stěžovatel nesouhlasí s interpretací příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích a tvrdí, že v předmětném řízení uplatnil svůj restituční nárok podle zákona o půdě, proto neměla být jím podaná žaloba zpoplatněna.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně poukazuje na to, že podle článku 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správností či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, neboť na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel opírá svoji ústavní stížnost výhradně o nesouhlas se závěrem obou obecných soudů, které v souvislosti se skutkovými okolnostmi stěžovatelem vylíčenými v žalobním návrhu dospěly (opakovaně) k závěru, že předmětem žaloby nejsou restituční náhrady, které by stěžovatel nabyl na základě smluv o postoupení pohledávek uzavřených s jednotlivými restituenty a stěžovatel tak nemá postavení oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takže nelze dovodit osvobození předmětného řízení od soudních poplatků.
Jak vyplývá z napadeného usnesení, krajský soud své rozhodnutí týkající se potvrzení usnesení Okresního soudu v Mělníku o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil. Vysvětlil stěžovateli, že skutkové vymezení jím žalované celkové částky nelze chápat jako jeho restituční nárok, který by byl podle ustanovení §21a odst. 2 zákona o půdě osvobozen od soudních poplatků. Stěžovatel má zajisté možnost zvážit svůj žalobní návrh a navrhnout jeho změnu. V takovém případě soud vždy rozhoduje o povinnosti platit soudní poplatek s ohledem na skutková tvrzení žalobce, která se týkají předmětu žalobního žádání.
V postupu a v rozhodnutích obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné závady, které by svědčily o porušení ústavně chráněných práv stěžovatele.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu