ECLI:CZ:US:2011:3.US.144.11.1
sp. zn. III. ÚS 144/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Brno, Šumavská 35, proti výroku III. usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. 19 Nc 6289/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené usnesení okresního soudu, vydané v jeho exekuční věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 7. 6. 2010 vydal pověřený soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola příkaz k úhradě nákladů exekuce sp. zn. 030 Ex 1646/07, kterým uložil stěžovateli (povinnému) mj. uhradit náklady exekuce oprávněného ve výši 9 350 Kč. Napadeným výrokem Okresní soud Brno - venkov v této části exekuční příkaz potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se okresní soud v napadeném rozhodnutí nikterak nezabýval jeho námitkami, že mezi ním a oprávněným byla uzavřena dohoda o narovnání, na jejímž základě došlo ke smírnému vyřešení sporných otázek a zároveň k dohodě, že si každá ze stran ponese náklady právního zastoupení v exekučním řízení. Okresní soud se pouze na jednom místě odůvodnění zmiňuje o nemožnosti započtení pohledávky na náklady právního zastoupení; stěžovatel však zdůrazňuje, že se ve svých námitkách proti předmětnému příkazu k úhradě nákladů exekuce započtením pohledávek neargumentoval.
Odůvodnění napadeného výroku okresním soudem je dle stěžovatele paušální, neúplné (zcela se míjí s jeho námitkami), nepřezkoumatelné a vykazuje znaky libovůle a svévole. Vycházel-li přitom okresní soud z předpokladu, že v exekučním řízení není možno uzavřít dohodu o nákladech právního zastoupení (což v odůvodnění ovšem explicitně obsaženo není), jde o extrémní interpretaci zákonné právní úpravy, jež způsobuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť upírá účastníkům exekučního řízení možnost svobodně upravit podmínky náhrady nákladů advokátního zastoupení. Stěžovatel je názoru, že je zde naléhavý zájem na posouzení této sporné otázky Ústavním soudem, neboť prý není obecnými soudy rozhodována jednotně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu -dovolává toliko porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 38 odst. 2), jímž je garantováno, že se každý může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo, neboť se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení (povinného), který využil i možnosti oponovat - formou námitek - jemu nepříznivému příkazu k náhradě nákladů exekuce.
To je v zásadě vše, co z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne tedy odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však interpretační závěry okresního soudu, jež byly v příslušných částech odůvodnění napadeného usnesení uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, neboť toto odůvodnění je v kontextu projednávané věci racionální a srozumitelné (lze je v obecné rovině zastávat).
Nelze dovodit výkladový exces, (objektivní) nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně (navzdory opačnému přesvědčení stěžovatele) absenci řádného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu okresním soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Nad tento - rozhodný - rámec se pak sluší stěžovateli připomenout, že je tradiční procesní zásadou, ovládající nákladová rozhodnutí, že "dohody" účastníků řízení o nákladech řízení (včetně stěžovatelem tvrzeného "narovnání") jsou pro rozhodující soud zcela bezvýznamné, ledaže na jejich zásadě ten, komu náhrada nákladů řízení podle procesního předpisu přísluší, se práva na tuto náhradu "procesně" (tj. v řízení, úkonem učiněným vůči soudu) vzdá.
Úkolem Ústavního soudu není ani sjednocování judikatury obecných soudů, a i proto stěžovatelův poukaz na jejich údajně nejednotnou rozhodovací praxi není v řízení o ústavní stížnosti případný.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež zakotvuje zvláštní kategorii návrhů zjevně neopodstatněných, přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu