ECLI:CZ:US:2011:3.US.1613.11.1
sp. zn. III. ÚS 1613/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Excalibur City s. r. o. se sídlem 671 23 Chvalovice-Hatě 183, zastoupené JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Na Jarově č. 2425/4, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2011 č. j. 28 Cdo 351/2011-413 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2010 č. j. 21 Co 370/2008-396, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajná porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatelka rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž se žalobou po Pozemkovém fondu ČR domáhala převedení náhradních pozemků z vlastnictví státu do jejího vlastnictví z titulu postoupených restitučních nároků. Předmětnou žalobu stěžovatelka podala před uplynutím tzv. restituční tečky, tedy před 31. 12. 2005. Se svou žalobou stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuspěla, ačkoli její nárok na převod náhradních pozemků od Pozemkového fondu ČR minimálně v době jejího podání stále trval, přičemž zahájením soudního řízení se údajně měl běh výše uvedené prekluzivní lhůty stavit.
V projednávané věci stěžovatelka namítá nesprávnou interpretaci předmětné prekluzivní lhůty ze strany obecných soudů, přičemž se domnívá, že zánik práva nelze spojovat v soukromoprávní oblasti v případě prekluzivní lhůty s jeho neuspokojením ze strany dlužníka - Pozemkového fondu ČR, ale "s uplynutím času v případě neuplatnění nároku". V údajně vadné interpretaci přechodného ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. spatřuje stěžovatelka porušení principu rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se nezabývaly její námitkou, že k převodu náhradních pozemků nedošlo ke dni 31. 12. 2005 v důsledku "protiprávního postupu žalovaného - Pozemkového fondu ČR". Stěžovatelka tvrdí, že aplikací ustanovení o tzv. restituční tečce v projednávané věci ze strany obecných soudů prý došlo "ke zhojení protiprávního jednání Pozemkového fondu pouhým uplynutím lhůty". Tím zanikl i její nárok na převod náhradních pozemků, ačkoli ona sama toto právo uplatnila řádně a včas u příslušného soudu. Protiprávnost, resp. nezákonnost postupu Pozemkového fondu spatřuje stěžovatelka v tom, že i když prý splnila podmínky veřejné nabídky pozemků určených k prodeji ze dne 19. 8. 2005, Pozemkový fond údajně neoprávněně "stáhl" z veřejné nabídky náhradní pozemky. V této souvislosti stěžovatelka připomíná i legitimní očekávání uspokojení svého nároku, které podle jejího názoru nemůže být anulováno chováním žalovaného, záměrně neplnícího své povinnosti převést náhradní pozemky do vlastnictví stěžovatelky.
II.
Z přiložených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala, aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dál jen "žalovaný") byla uložena povinnost předložit stěžovatelce do deseti dnů od právní moci rozsudku návrh kupní smlouvy na převod jí v žalobě označených pozemků (všechny dle druhu pozemku orná půda), nacházejících se v obci a katastrálním území Chvalovice, resp. povinnost uzavřít se stěžovatelkou ohledně předmětných pozemků smlouvu o jejich bezúplatném převodu.
V průběhu řízení bylo zjištěno, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného. Stěžovatelka jako postupník uzavřela dne 22. 4. 2004 smlouvu o postoupení pohledávek s H. J. a dne 20. 11. 2003 s Ing. J. K., B. K. a J. Š. Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z názoru, že "pokud rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod jiného pozemku podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl uplatněn před 6. 8. 2003, zákonná lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. 12. 2005, s výjimkou oprávněných osob a jejich dědiců". V případě postupníků, kterým stěžovatelka nepochybně je, tak uplynutím času došlo k prekluzi jejich práva na vydání náhradního pozemku podle citovaného ustanovení bez ohledu na to, jestli zákonná lhůta pro převod pozemků uplynula bez jejich zavinění či nikoliv.
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II jako věcně správný a v odůvodnění právní závěr soudu prvního stupně doplnil poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, zabývající se touto otázkou, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, vyhlášený pod č. 531/2005 Sb. V této souvislosti poukázal na dobu, kdy stěžovatelka nabyla předmětné nároky smlouvami o postoupení pohledávek a zdůraznil, že s ohledem na zákon č. 253/2003 Sb. si stěžovatelka musela být od počátku vědoma časového omezení a formy možného uspokojení tímto způsobem nabytých pohledávek.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 351/2011-413 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i námitkami stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky předestřené již v řízení před soudem odvolacím a dovolacím, jimiž se tyto soudy zabývaly a které jsou faktickou polemikou jak s platnou judikaturou Nejvyššího soudu v otázce tzv. restituční tečky ve vztahu k postupníkům, tak i se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Argumentací předloženou nyní (znovu) k posouzení tentokrát Ústavnímu soudu se ve výše zmiňovaném nálezu Ústavní soud podrobně zabýval. Na závěry v něm uvedené pak jako na správné a relevantní i v projednávané věci odkázaly jak oba obecné soudy, tak i soud dovolací.
Z námitek stěžovatelky je tak zřejmé, že se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nepřísluší.
Jen pro připomenutí lze uvést, že Ústavní soud v souvislosti s procesem poskytování jiných pozemků pro uspokojení nároků oprávněných osob podle §11 odst. 2 zákona o půdě a postupem jednotlivých pracovišť žalovaného připustil, že tento proces může podléhat různým subjektivním vlivům, které mohou ve svých důsledcích vyvolávat pochybnosti o objektivitě takového postupu. Protože pro některé oprávněné osoby neexistoval v dřívější právní úpravě pro uplatnění jejich práva na vydání náhradního pozemku efektivní procesní prostředek, Ústavní soud dovodil nutnost zrušit ustanovení §13 odst. 6 a odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný majetek podle §11 odst. 2 citovaného zákona a jejich dědiců. Stěžovatelka však nepochybně takovou oprávněnou osobou, jak ji měl na mysli výše uvedený závěr nálezu Ústavního soudu, není. Nedopadají tedy na ni proto ani účely zákona o půdě, vyjádřené v jeho preambuli, neboť předmětné nároky nabyla stěžovatelka smlouvami o postoupení pohledávek od původních oprávněných osob až v době po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. Její nárok tak zanikl uplynutím prekluzivní lhůty ke dni 31. 12. 2005.
Jak připomněl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1426/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v již zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 se Ústavní soud zabýval rovněž právním postavením tzv. postupníků, přičemž ve vztahu k jejich nárokům po postoupení pohledávky od původních restituentů se postavil na stanovisko, že v takovém případě jde o obligační vztah, "přičemž pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku, podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, původním restituentům". Pokud bylo úmyslem státu ve smyslu preambule zákona o půdě zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v minulosti, jednalo se v první řadě o snahu obnovit původní vlastnické vztahy k půdě, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že nejlepším hospodářem pečujícím o půdu je ten, který k ní má trvalý vlastnický vztah. Oproti tomu není důvod, proč stejným způsobem přistupovat k postupníkům, kteří tím, že odkoupili nároky přímých oprávněných osob, realizují konkrétní podnikatelský záměr, jako je tomu v případě stěžovatelky, se všemi riziky z toho vyplývajícími. Nelze tedy v jejich případě hovořit o porušení rovnosti či o diskriminaci postupníků, resp. o jejich legitimním očekávání na převod konkrétních pozemků.
Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelkou označená základní práva, a proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu