ECLI:CZ:US:2011:3.US.1626.11.1
sp. zn. III. ÚS 1626/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F., právně zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 č. j. 21 Cdo 750/2010-72, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3 a článkem 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozhodnutím mělo rovněž dojít k porušení článku 2 odst. 4 a článku 4 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, domáhal se stěžovatel (v původním řízení "žalobce") žalobou u Okresního soudu v Děčíně na žalovaném Dopravním podniku města Děčína, a. s., aby žalovaný stěžovateli zaplatil částku 1.031,- Kč a aby žalovanému byla uložena povinnost vydat stěžovateli 15 ks stravenek zn. Sodexo Pass v hodnotě á 45,- Kč. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2008 č. j. 18 C 394/2007-24 žalobu zamítl a rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 7. 2009 č. j. 29 Co 771/2008-47 odmítl odvolání stěžovatele do výroku rozsudku soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 1.031,- Kč; jinak odvolací soud napadený rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel jako žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.400,- Kč k rukám právního zástupce. Proti naposled citovanému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které však bylo v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 11. 3. 2011 odmítnuto jako nepřípustné dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že soud prvého stupně ve věci nepostupoval v souladu s §132 o. s. ř., neboť náležitě nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech a nepřihlédl s náležitou pečlivostí ke všem skutečnostem, jež v řízení vyšly najevo. Stěžovatel dále polemizoval s posouzením jeho věci jako bagatelní dle §202 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti podaného dovolání.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 dostupné v databázi NALUS). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 zákona o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 2444/09, II. ÚS 597/10 a další).
Ve věcech tohoto typu lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jedná-li se o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již z principů sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Jinak by se totiž ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt. (Signifikantní může být již jen porovnání nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1679/09, dostupné v databázi NALUS).
V nyní projednávané věci se stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí vydaných v řízení, jehož předmětem byla částka 1031,- Kč a dále stravenky v hodnotě nepřevyšující 700,- Kč, tzn. z hledisek výše vymezených částka zjevně bagatelní. Jelikož případná újma, jíž by stěžovatel mohl v důsledku vydání napadeného rozhodnutí utrpět, nedosahovala intenzity nezbytné pro konstatování porušení jeho ústavně zaručených práv a jelikož ani nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že si obecné soudy počínaly svévolně, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu