ECLI:CZ:US:2011:3.US.1652.10.1
sp. zn. III. ÚS 1652/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 17. února 2011 o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 448/2009 ze dne 20. 4. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 Cm 195/2007 ze dne 29. 5. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, z důvodů v ní podrobně rozvedených a s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno shora označené rozhodnutí soudu I. stupně. Současně s podáním ústavní stížnosti, jak patrno z jejího obsahu, podal stěžovatel proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o němž tento dosud nerozhodl.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jak na to jmenovaný soud poukázal ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011, přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona.
Pokud stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním, obsahujícího důvody, na něž možno v části týkající se závěru o nepřípustnosti stížnosti i v této věci odkázat. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá ani v této věci z důvodů rozvedených v již zmiňovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 234/11 na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, a proto ústavní stížnost, aniž posuzoval její důvodnost, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s tím ovšem, že stěžovateli zůstává možnost uplatnit ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu případně podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Pavel Holländer
soudce zpravodaj