ECLI:CZ:US:2011:3.US.174.11.1
sp. zn. III. ÚS 174/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou v Brně, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2010 č. j. 20 Cdo 4307/2008-474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2010 č. j. 20 Cdo 4307/2008-474, a to pro porušení jejích práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci dvou povinných. Okresní soud v Kolíně následně (po vydražení) provedl usnesením ze dne 8. 8. 2007 č. j. 41 E 600/99-403 rozdělení podstaty ve výši 600 000 Kč dle skupin ve smyslu §337c o. s. ř.; na úhradu pohledávky stěžovatelky jí přiznal částku 471 594 Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2008 č. j. 20 Co 642/2007-425 změnil prvostupňové rozhodnutí a stěžovatelčinu celou pohledávku uspokojoval v rámci třetí skupiny, přičemž jí přiznal v prvním pořadí částku 350 111,80 Kč a ve čtvrtém pořadí (po pohledávce FÚ a OSSZ) částku 210 787,20 Kč. Výkladem §337c odst. 1, 2, 4 a 5 dospěl k závěru, že v prvním pořadí nutno stěžovatelce uspokojit zástavním právem z roku 1992 zajištěnou jistinu a současně s ní úroky a úroky z prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, zatímco zbytek pohledávky stěžovatelky, včetně příslušenství pohledávky staršího tří let, se uspokojí ve čtvrtém pořadí, kdy rozhodující pro pořadí není vznik zástavního práva, ale den podání návrhu na výkon rozhodnutí a den podání přihlášky.
Stěžovatelka podala dovolání, kde nesouhlasila s tím, že by pro část úroků za dobu starší tří let neměl být pro pořadí ve třetí skupině rozhodující den vzniku zástavního práva, když zástavní právo se vztahuje jak na jistinu, tak na celé příslušenství bez ohledu na jeho stáří. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. 20 Cdo 4307/2008-474 dovolání zamítl, když se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla totéž co v odvolání a dovolání. Uvádí, že celá pohledávka (jistina i příslušenství) byla zajištěna zástavním právem k nemovité věci a měl jí tedy náležet celý výtěžek patřící do třetí skupiny (tj. v rámci prvního pořadí určeného dnem vzniku zástavního práva). Uvádí, že dle §337c odst. 5 o. s. ř. se pořadí "pohledávky" (nikoliv jen "jistiny") zajištěné zástavním právem určuje dle dne vzniku zástavního práva; toto ustanovení přitom neomezuje věřitele v tom, že by snad část pohledávky (část jejího také zástavou zajištěného příslušenství) neměla být pro procesní účely zajištěna zástavním právem a mít tedy stejné prioritní postavení jako jistina. Stěžovatelka shledává rozpor v odst. 4 a 5 uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. Tento však dle ní nemůže odvolací a Nejvyšší soud překlenout výkladem tak, že zatímco v hmotném právu je zástavním právem zajištěna celá pohledávka (včetně celého příslušenství), pro účely procesní (tj. rozvrhu) soudy části příslušenství staršímu tří let pořadí určené dnem vzniku zástavního práva upřou. Stěžovatelka má tak za to, že výklad Nejvyššího soudu je extenzivní a libovolný (nevyplývá z výslovného znění ustanovení občanského soudního řádu ani z jejich smyslu a vzájemných souvislostí) na újmu stěžovatelky, která byla bdělá a zajistila celou svou pohledávku zástavním právem a očekávala tedy plné uspokojení. Dle stěžovatelky výklad Nejvyššího soudu vede k nadbytečnosti odstavce 5 uvedeného ustanovení a důsledkem výkladu je v podstatě možnost přihlásit do výkonu rozhodnutí pouze jistinu a příslušenství nikoliv starší tří let, neboť příslušenství starší není vykonatelné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud neshledá zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud zpravidla zasáhne tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva či svobody. Taková situace se však v dané věci nepodává.
Otázkou (námitkou), kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti nastoluje, se již dostatečně zabýval odvolací i Nejvyšší soud, které provedly výklad podústavního práva - §337c o. s. ř. (i s ohledem na dosavadní soudní praxi) a tento dostatečně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. To, že stěžovatelka zastává jiný názor na interpretaci daného ustanovení (jeho odstavců nahlížených jednotlivě i ve vzájemné souvislosti), ještě neznamená, že obecné soudy svým výkladem vybočily z ústavních kautel. Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, když tato "role" je svěřena obecným soudům a v nejvyšší instanci pak Nejvyššímu soudu, který plní rovněž funkci sjednocovatele judikatury. Interpretace odvolacím a Nejvyšším soudem zastávaná přitom nezasahuje do stěžovatelčiných základních práv (zejména práva vlastnického či do legitimního očekávání majetku, jak stěžovatelka naznačuje). Je třeba uvést, že skutečnost, že v dané věci prioritu určenou dnem vzniku zástavního práva nesdílelo dle odst. 4 příslušenství jistiny starší tří let, ještě neznamená, jak mylně uvádí stěžovatelka, že by toto "starší příslušenství" nebylo předmětem rozvrhu a bylo tedy nevymahatelné/neuspokojitelné (stěžovatelka uvádí, že je "nevykonatelné"). Jak vyplývá již z usnesení Nejvyššího soudu, i toto "starší příslušenství" je předmětem rozvrhu, avšak má jiné pořadí - v případě stěžovatelky čtvrté pořadí (v rámci ovšem stejné rozvrhové skupiny). Výklad provedený Nejvyšším soudem se nejeví ani libovolný/nahodilý, když je zřejmé, že Nejvyšší soud a před ním i odvolací soud postupovaly dle procesněprávního ustanovení §337c o. s. ř. a všechny jeho odstavce vyložily ve vzájemné souvislosti, přičemž úvahy a závěry dostatečně rozvedly ve svých rozhodnutích. Závěrem je možno uvést, že se ve věci spíše jeví, že námitky stěžovatelky směřují nikoliv proti výkladu soudů, ale (již v podstatě) proti tomu, že se zákonodárce v odst. 4 předmětného ustanovení rozhodl zohlednit u příslušenství pohledávky časové hledisko.
Ústavní soud nemá za to, že by výklad Nejvyššího soudu představoval zásah do stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu