infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.06.2011, sp. zn. III. ÚS 1749/11 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:3.US.1749.11.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:3.US.1749.11.2
sp. zn. III. ÚS 1749/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. X. P., zastoupeného JUDr. Richardem Šenderou, advokátem se sídlem v Sokolově, K. H. Borovského 692/63, pracoviště Karlovy Vary, Západní 1401/63, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 44 Nt 703/2011, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 44 To 167/2011, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 KZV 142/2010, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 44 To 216/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením rady Policie ČR sp. zn. UOOZ-24/TČ-2010-402 bylo zahájeno stíhání stěžovatele (a spoluobviněného N. Q. L.) pro zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 3. 9. 2010 z důvodů podle §67 písm. a) a b) tr. řádu se započtením vazební lhůty ode dne 1. 9. 2010 od 6:05 hod. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 44 Nt 703/2011, rozhodl tak, že podle §72 odst. 3 tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nelze nahradit vazební důvod dohledem probačního pracovníka, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu "se slib obviněného nepřijímá" a podle §73a odst. 1 tr. řádu "se nabídka peněžité záruky nepřijímá". Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 44 To 167/2011, podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušil ve výrocích, jimiž podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu "nebyl přijat písemný slib obviněného", podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu "byl zamítnut návrh obviněného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka", podle §73a odst. 1 písm. b) tr. řádu "nebyla přijata nabídka peněžité záruky". Dále stížnostní soud rozhodl tak, že: 1/ podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele, 2/ podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se zamítá stěžovatelův návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, a 3/ podle §73 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá stěžovatelova nabídka peněžité záruky. Posléze městský soud s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou zamítl. Městské státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 KZV 142/2010, rozhodlo tak, že stěžovatel (obdobně jako další obvinění) se podle §odst. 4 tr. řádu ponechává i nadále ve vazbě, neboť důvody vazby podle §67 písm. a) tr. řádu nadále trvají. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 44 To 216/2011, s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou zamítl. V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že: 1. Orgány činné v trestním řízení rozhodovaly na podkladě nezákonně opatřených důkazů. Stěžovatel uvádí, že policejní orgán nedostál nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000, neboť si vyžádal od telefonních operátorů údaje chráněné podle "§84 odst. 3 písm. c) a §84 odst. 5 telekomunikačního zákona" s poukazem na §68 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a "vzniklou nezákonnost" se pokusil odstranit "teprve dodatečně pořízeným příkazem soudu podle ust. §88a tr. řádu". Dovozuje dále, že policejní orgán pochybil rovněž tím, že úkony podle §88 a §88a tr. řádu prováděl "před zahájením tr. řízení jako běžné, a nikoliv neodkladné úkony". Má též za to, že soud se nezabýval adekvátně zákonností zahájení trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06). K pochybení došlo i při ztotožňování osoby zachycené na zvukových záznamech pocházejících z odposlechů s využitím vzorku hlasu jím poskytnutého; k pořízení srovnávacího hlasového vzorku došlo v rozporu se zásadou "nemo tenetur se ipsum accusare", přičemž §114 odst. 5 tr. řádu nepředstavoval adekvátní procesní základ postupu, který uplatnil policejní orgán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06). Tak jako tak je vypovídací hodnota provedené kriminalistické audioexpertízy omezena tím, že obě nahrávky byly "namluveny v odlišných jazycích". 2. Orgány činné v trestním řízení nevzaly v potaz skutečnosti obsažené ve spisu, zpochybňující samotnou důvodnost podezření, že se dopustil jednání, které je předmětem trestního stíhaní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 413/01). Stěžovatel obsáhle zpochybňuje výpovědi poškozeného T. a namítá, že uvedený svědek jejich obsah měnil, přičemž k tíži stěžovatele lze přičítat pouze výpověď ze dne 29. 3. 2010, která představovala neodkladný úkon podle §158 odst. 8 řádu, jenž byl proveden znovu dne 16. 11. 2010 podle §164 odst. 4 tr. řádu s odlišným (stěžovateli příznivějším) výsledkem. Nevěrohodnost svědka T. je dovoditelná též z jeho angažovanosti v oblasti provozování "pěstíren marihuany" a specifikované "vzájemné konspirativní součinnosti" s dalšími osobami. 3. Orgány činné v trestním řízeni se náležitě nevypořádaly s otázkou nutnosti vazby s ohledem na osobní poměry stěžovatele, jakož i s možností nahradit vazbu mírnějším opatřením. Stěžovatel zdůrazňuje, že "po propuštění na svobodu by se zdržoval ve společné domácnosti se svou družkou T. T. T. P., jejím nezletilým synem a jejich nedávnou narozenou dcerou stejně jako v době před svým zadržením". Objasňuje, že s družkou provozuje v Karlových Varech "hernu" a "ztráta osobní kontroly nad jejím chodem je spojena se ztrátou příjmu z ní, když je dána neustálá hrozba zpronevěry svěřených finančních prostředků ze strany zaměstnanců herny". Úvahy soudů, že "může místo podnikání změnit nebo že může přenechat provozování herny někomu jinému", považuje za pouhé spekulace. Rozhodujícím orgánům konečně vytýká, že nevysvětlily, proč pro případ propuštění na svobodu při nahrazení vazby některým z navrhovaných opatření by nemohly nahradit shledané důvody vazby tím, že by mu uložily zákaz vycestování do zahraničí za současného vydání nebo odnětí cestovních dokladů (§73 odst. 4 tr. řádu). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §71 odst. 3, 4 a 6 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán konkretizovanými nálezy Ústavního soudu. Tento názor však Ústavní soud nesdílí. Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Podle §71 odst. 3 a 4 tr. řádu platí, že jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Podle §72 odst. 3 tr. řádu má obviněný právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O takové žádosti musí soud neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů, rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu. Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) a c) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) ve spojení s §71 odst. 3, 4 a 6 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takový výsledek rozhodujícím orgánům však vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. řádu] zde byly překročeny. Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není. K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující. Rozhodující orgány vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost. Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že orgány činné v trestním řízení podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, přičemž poukazovaly na rozsáhlé analýzy odposlechů, údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu a zjištění učiněných na základě domovních prohlídek, jakož i výslechy svědků a rekognice. Městský soud v Praze též připomenul, že "důkazní materiál čítá v současné době 27 šanonů vyšetřovacího spisu". Stěžovatelovy námitky týkající se procesní nepřípustnosti některých důkazů, resp. jejich nesprávného hodnocení (včetně otázky "nevěrohodnosti" svědka T.) jsou procesně předčasné, a pokud je orgány rozhodující o vazbě odmítly, nezatížily tím napadená usnesení ústavněprávním deficitem (ke kriminalistické audioexpertíze srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2499/09). Stěžovatelem připomínaná rozhodnutí Ústavního soudu s napadenými usneseními nekolidují, přičemž stojí za zaznamenání, že nálezy sp. zn. II. ÚS 502/2000, III. ÚS 528/06 a II. ÚS 789/06 nebyly vydány v souvislosti s rozhodováním ve vazebních věcech. Vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu Městský soud v Praze do odůvodnění svého usnesení ze dne 28. 4. 2011 již nezahrnul. Rozhodující orgány odhadly v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" [§67 písm. a) tr. řádu] - oproti stěžovateli jinak - výši hrozícího trestu a míru jeho ukotvenosti v sociálním prostředí České republiky, v obou případech však nikoli neúnosně. První z uvedených kritérií Městský soud v Praze (v usnesení ze dne 28. 4. 2011) spojil zejména se stěžovateli přičítanou "vůdčí" (iniciativní) rolí v rámci stíhané trestné činnosti a v ústavněprávní rovině není neudržitelná ani úvaha tohoto soudu - týkající se naznačených sociálních souvislostí - o stupni "organizovanosti" stíhané trestné činnosti, využitelnosti "četných kontaktů na osoby z vietnamské komunity" (usnesení ze dne 25. 3. 2011) a možnosti přenechat provoz herny jiné osobě (v usnesení ze dne 28. 4. 2011); že "hrozbu zpronevěry" (coby pohnutku setrvání v místě podnikání) stěžovatel uplatňuje pouze v rovině hypotetické, nepřímo prokazuje též okolnost, že ačkoli je ve vazbě již od 1. 9. 2010, ve své ústavní stížnosti nedokládá, že omezení "osobní kontroly" výkonu předmětné podnikatelské činnosti mělo naznačené negativní dopady. Ústavní stížností kritizované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2011 na uvedené okolnosti (zejm. závažnost stíhané trestné činnosti, resp. role přičítaná v jejím rámci stěžovateli) ústavněprávně regulérně odkazuje též v otázce "nahrazení vazby jinými vhodnými prostředky". Co do kritiky usnesení o zahájení trestního stíhání především platí, že v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodování ve vazební věci, se může uplatnit jen zprostředkovaně, a výjimečně, bylo-li by prima facie seznatelné, že samo zahájení trestního stíhání je výrazem ničím neodůvodnitelné "libovůle" policejního orgánu, resp. zjevným vybočením ze zákonných (výkladových) standardů trestněprávní rozhodovací praxe. Splnění této podmínky v dané věci se však z argumentace předestřené stěžovatelem nepodává. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2011 Jiří Mucha v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:3.US.1749.11.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1749/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 23. 6. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 6. 2011
Datum zpřístupnění 7. 7. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 7
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67 písm.c, §72 odst.3, §73 odst.1 písm.c, §73 odst.1 písm.b, §73a odst.1, §148 odst.1 písm.c, §84 odst.3 písm.c, §84 odst.5, §88a, §158 odst.8, §164 odst.4, §73 odst.4, §71 odst.3, §71 odst.4, §71 odst.6, §2 odst.5, §2 odst.6, §134 odst.2, §67 písm.a, §88, §114
  • 273/2008 Sb., §68
  • 40/2009 Sb., §170, §175
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík trestný čin
vazba/vzetí do vazby
vazba/propuštění z vazby
vazba/prodloužení
vazba/důvody
dokazování
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1749-11_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70551
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-29