ECLI:CZ:US:2011:3.US.1807.11.1
sp. zn. III. ÚS 1807/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. M. K., 2. M. K. a 3. A. K., všech zastoupených JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou ve Stříbře, Masarykovo nám. 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 6. 2008 č. j. 6 C 245/2006-141, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009 č. j. 53 Co 538/2008-161 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 3939/2009-189, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí, neboť mají za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení zákona, Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR.
Stěžovatelé tvrdí, že rozsudky soudů všech stupňů porušily ústavně zaručené právo na soudní ochranu a postup obecných soudů vůči nim je odepřením spravedlnosti, což samo o sobě pokládají za výraz protiústavnosti. Stěžovatelé dále napadají postup vedlejšího účastníka - Pozemkového fondu ČR, který dle stěžovatelů jednoznačně zavinil, že byl vydán zákon, o kterém věděl, že je nesplnitelný, přesto jej v legislativním procesu prosadil. V českém pohraničí nebylo možné technicky ani fyzicky smysl zákona naplnit. Pokud je neustále tento postup soudy schvalován, považují to stěžovatelé za svou újmu, kterou nelze odčinit jinak, než zrušením všech shora uvedených rozsudků a změnou zákona.
II.
Z ústavní stížnosti a z kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým byla zamítnuta žaloba pěti žalobců: 1. M. K., 2. M. K., 3. A. K. (stěžovatelé) a 4. A. W a 5. O. W. se žádostí, aby vedlejší účastník (Pozemkový fond, v řízení před obecnými soudy žalovaný) byl povinen uzavřít se stěžovateli kupní smlouvu o převodu pozemku specifikovaného v rozsudcích. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že restituční nárok uplatněný prvními čtyřmi žalobci, jakožto oprávněnými osobami na základě ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a na straně páté žalobkyní, jakožto samostatně hospodařící rolnicí podle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nedosáhl (na straně prvních čtyř žalobců) ani 50 % z minimální ceny předmětného pozemku, nebyl tak naplněn zákonný předpoklad pro převod pozemku ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. d) citovaného předpisu. Vzhledem k tomu, že takto uzavřená kupní smlouva by byla neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku, nebylo možné, aby příslušné ujednání žalovaný uzavřel. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dále konstatoval, že pokud nebylo prvními čtyřmi žalobci tvrzeno, že jsou nositeli nároku na náhradní pozemky ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 (v tehdejším znění) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pak tito navrhovatelé nemohou být oprávněnými osobami, jimž by podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. svědčil nárok na prodej půdy z vlastnictví státu. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že uvedení žalobci tak mají pouze postavení tzv. jiných osob ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., a tudíž se prodeje předmětného pozemku ve vlastnictví státu mohou domáhat jedině za podmínek stanovených pro tyto osoby v §8 citovaného zákona, což ovšem tito žalobci neučinili. Přestože pátá žalobkyně svůj nárok uplatňovala jakožto samostatně hospodařící rolník, tedy na základě odlišného zákonného ustanovení, nemohlo být podle názoru soudů obou stupňů její žalobě vyhověno s ohledem na charakter předmětného nároku, kvůli němuž musela sdílet právní osud ostatních žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vztahu mezi žalobkyní 5. a žalovaným a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu mezi žalobci 1., 2., 3. a 4. dovolání odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu mezi prvními čtyřmi žalobci a žalovaným je dovolání nepřípustné, neboť v této části neshledal judikatorní přesah posuzovaných právních otázek, a nadto konstatoval, že obecné soudy obou stupňů rozhodly ve vztahu k těmto žalobcům správně. Ve vztahu mezi žalobkyní 5. a žalovaným shledal dovolací soud dovolání přípustné a zároveň důvodné. Dovolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a soudu odvolacího o tom, že s ohledem na povahu uplatněného nároku musí pátá žalobkyně v této věci sledovat osud ostatních žalobců. Pátá žalobkyně, dle názoru dovolacího soudu, totiž svůj nárok uplatňovala ze zcela odlišného právního titulu, a to jakožto samostatně hospodařící rolnice ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb. s tím, že splnila veškeré předpoklady tímto předpisem stanovené. V dalších podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu.
III.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z hlediska ústavněprávního nelze obecným soudům nic vytknout. Ve shora označeném rozsudku, kterým odmítl dovolání stěžovatelů, Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 objasnil důvody, pro které dovolání stěžovatelů odmítl, a vyložil, proč rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za rozhodnutí řešící otázku zásadního právního významu. Podstata jeho argumentace je obsažena zejména na straně 3 jeho usnesení, na kterou nelze než odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud nemohl projednat ani návrh stěžovatelů na zrušení příslušného zákonného ustanovení, neboť tento má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu