ECLI:CZ:US:2011:3.US.1859.11.1
sp. zn. III. ÚS 1859/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 3. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti stěžovatele ARGEMON INVEST s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 2104 EC 1020/2009 a Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 18 Co 294/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 11 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v řízení zahájeném k návrhu stěžovatele na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalovanému na zaplacení částky 1.015,- Kč s přísl., kterýžto návrh soudu I. stupně došel na elektronickou podatelnu dne 6. 5. 2009, když před tím byl doručen dne 1. 5. 2009 na elektronickou podatelnu Ministerstva spravedlnosti. Městský soud v Brně shora označeným usnesením uvedené řízení zastavil poté, co stěžovatel s odůvodněním, že žalovaný dlužnou částku uhradil dne 5. 5. 2009, vzal podáním ze dne 24. 5. 2010 žalobu v celém rozsahu zpět. O nákladech řízení soud rozhodl dle §146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovanému (jemuž žádné náklady řízení nevznikly) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a zároveň rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovateli. Vycházel ze závěru, že z procesního hlediska zastavení řízení zavinil stěžovatel svým zpětvzetím žaloby, která nebyla podána důvodně, neboť ještě před jejím podáním byl dluh zaplacen.
Druhým ze shora označených rozhodnutí bylo usnesení soudu I. stupně ve stěžovatelem odvoláním napadeném výroku o nákladech řízení jako věcně správné potvrzeno. Odvolací soud v rozhodnutí zdůraznil základní zjištění, z nichž vycházel, tj. že žalovaný splnil svůj dluh dne 5. 5. 2009 a že žaloba byla procesnímu soudu doručena dne 6. 5. 2009, tedy den po zaplacení jistiny dluhu. V odůvodnění svého rozhodnutí také vysvětlil, že dřívější doručení návrhu ministerstvu spravedlnosti, orgánu odlišnému od soudu, nepůsobilo žádné účinky ve smyslu vzniku procesně-právního vztahu mezi soudem a účastníky řízení, ani ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem a že stěžovatelem dovozovaný charakter Ministerstva spravedlnosti jako orgánu, který má povinnost podání ve smyslu §57 odst. 3 o. s. ř doručit není na místě, neboť jednak nejde o otázku o zachování lhůty, zejména však ministerstvo není orgánem, který má ve smyslu uvedeného ustanovení povinnost podání doručit, když není držitelem poštovní licence (ani ústavem doručujícím osobě v něm umístěné) a na tomto závěru nemění nic ani vyhláška č. 496/2004 Sb.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel s poukazem na vyhlášku č. 496/2004 Sb. a nařízení vlády č. 495/2004 Sb. obsáhle - v podstatě shodně jako v odvolání proti usnesení soudu I. stupně - tvrdí nesprávnost závěrů soudů při rozhodování o nákladech řízení, když vychází z přesvědčení, že při posuzování procesního zavinění na zastavení řízení mu nemůže být přičítáno k tíži, že prokazatelně podaný elektronický návrh byl soudu doručen až po pěti dnech od jeho zaslání ministerstvu, a s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu nákladů řízení a nesprávné aplikace práva se týkající dovozuje porušení shora označených základních práv jmenovanými soudy v napadených rozhodnutích.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1, č. 5, Praha 1995). Totéž platí i pro rozhodnutí o nákladech řízení, kdy obecný soud aplikuje v rozhodnutí jiné ustanovení, než to, které by měl podle přesvědčení stěžovatele použít, a užití aplikovaného ustanovení řádným způsobem zdůvodní. Tak se také v posuzovaném případě, kdy, jak nutno dodat, obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a ustálenou soudní praxí i judikaturou, stalo a na vyčerpávající zdůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tak lze zcela odkázat. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele zjištěn nebyl a Ústavní soud proto jeho stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu