ECLI:CZ:US:2011:3.US.1877.11.1
sp. zn. III. ÚS 1877/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou v Olomouci, Tomkova 57/27, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011 č. j. 53 Co 445/2010-66 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2009 č. j. 41 C 423/2008-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, které nevyhověly jeho žalobě na zaplacení 4.019,- Kč s příslušenstvím, podané proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí. V odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces mělo dojít tím, že obecné soudy při svém rozhodování přehlížely základní principy výkonu státní moci a státní správy ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozsudky jsou nepřezkoumatelné, neboť obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků neuvedly, proč odmítly stěžovatelem navržené důkazy, které navrhoval k prokázání výše jeho škody a důvodnosti své žaloby. Podle stěžovatele napadené rozsudky obecných soudů vybočují z hledisek a požadavků na poskytování ochrany právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a obsahují nepřiměřenou míru libovůle. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s postupem, jakým s ním sociální pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí vedla pohovor v rámci řízení o úpravu styku se synem. Stěžovatel dále uvádí, že jeho stížností proti nesprávnému úřednímu postupu orgánu sociálně právní ochrany dítěte se zabýval též Veřejný ochránce práv, který ve své zprávě jednoznačně konstatoval, že postup uvedeného orgánu byl nesprávný.
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 11. 2009 č. j. 41 C 423/2008-36 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 4.019,- Kč s příslušenstvím podanou proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stěžovatel se domáhal zaplacení žalované částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánu sociálně právní ochrany dětí - Úřadu městské části Brno, Brno - sever (dále jen "OSPOD"). Stěžovatelem tvrzená škoda měla spočívat v nákladech, které vynaložil v řízení o úpravu styku se synem v souvislosti s cestou na Úřad městské části Brno dne 5. 11. 2007, kam se stěžovatel dostavil k pohovoru, avšak způsob jednání s ním a obsah tohoto jednání se zcela vymkly z řádného výkonu tzv. sociálně-právní ochrany dětí. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že není dána odpovědnost žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť není dána příčinná souvislost mezi stěžovatelem vynaloženými náklady a jednáním příslušné pracovnice OSPOD dne 5. 11. 2007, kdy se uskutečnil pohovor, na který byl stěžovatel pozván. Stěžovatel byl v rámci opatřování důkazních prostředků v řízení ve věci péče o nezletilé v souladu se zákonem vyzván, aby se dostavil k pohovoru, jehož výsledek měl mimo jiné sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu ve věci. Opatrovník, prostřednictvím příslušné pracovnice, i stěžovatel tak plnili svou zákonnou povinnost, z čehož vyplývá, že náklady vzniklé dostavením se stěžovatele k uvedenému pohovoru nemohou mít povahu škody, neboť jde o náklady řízení, které vznikly účastníku řízení v řízení ve věci péče nezletilé a v tomto řízení měly být také uplatněny.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Obdobně jako soud prvního stupně neshledal v postupu příslušné pracovnice OSPOD nesprávný úřední postup. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel tím, že se dostavil k pohovoru, splnil svou zákonnou povinnost poskytnout soudu součinnost při dokazování postupem podle §101 odst. 1 písm. c) OSŘ. Pokud mu v souvislosti s tím vznikly náklady, jednalo se o náklady řízení ve věci péče o nezletilé, nikoli o vzniklou škodu.
Z přiloženého napadeného rozhodnutí odvolacího soudu taktéž vyplývá, že k podnětu stěžovatele vyhotovil Veřejný ochránce práv zprávu o výsledku šetření ze dne 21. 11. 2008, v níž konstatoval pochybení OSPOD, avšak spočívající v nečinnosti tohoto orgánu po žádosti žalobce ze dne 12. 12. 2007. Co se týká pochybení příslušné pracovnice OSPOD ze dne 5. 11. 2007, které bylo předmětem stěžovatelovy žaloby na náhradu škody, veřejný ochránce práv v tomto ohledu OSPOD žádné pochybení nevytknul.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů obou stupňů a předkládá svůj vlastní právní názor. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává totiž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil obě napadená rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy, na základě dostatečných skutkových zjištění, zhodnotily všechny provedené důkazy a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily. Vypořádaly se přitom i se všemi argumenty stěžovatele, které opět předložil v ústavní stížnosti. Podle právního názoru obecných soudů v dané věci nedošlo jednáním příslušné pracovnice OSPOD k nesprávnému úřednímu postupu a mezi vznikem stěžovatelem tvrzené škody a jednáním příslušné pracovnice není dána příčinná souvislost. Podle názoru soudu odvolacího, rozvedeného v odůvodnění napadeného rozsudku, se v dané věci nadto nejednalo o škodu vzniklou stěžovateli, ale o náklady řízení ve věci péče o nezletilé, které vznikly plněním zákonné povinnosti stěžovatele. Odvolací soud taktéž uvedl, že z výše uvedených důvodů je zřejmé, že stěžovatelem uplatněné důkazy nebyly důkazy, které by byly s to zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně, a proto tento soud nepochybil, pokud jeho důkazním návrhům nevyhověl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci se jedná o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů a ve věci nebylo zjištěno nic závažného, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelem tvrzených v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu